1/KRÁL KOVBOJŮ

Na svých cestách a toulkách světem -- a bylo jich požehnaně! —jsem se potkával se spoustou nejrůznějších lidí a lidiček. Mnohé jsem si upřímně zamiloval, mnozí, třeba to byli takzvaní divoši nebo lidé prý necivilizovaní, stali se mými přáteli — a zůstali jimi po celý život. Rád na ně vzpomínám, na naše společné zážitky a dobrodružství, ale mé nejvřelejší přátelství patřilo přece jenom vždycky Vinnetouovi, proslavenému apačskému náčelníku, příteli opravdu nejvěrnějšímu, nejbližšímu. Táhlo mě to k němu často z dálek, až z Asie, z Afriky; prérie, lesy, skalnatá pohoří jeho vlasti mě ovšem lákaly svou krásou a půvabem, skoro nedotčeným lidskou rukou, ale hlavně jsem byl znovu a znovu strhován kouzlem jeho výjimečné osobnosti. A nemuseli jsme si ani dávat schůzku, věděl jsem vždycky, kde ho mám hledat. Dojel jsem prostě na konečnou železniční stanici nebo k poslednímu říčnímu přístavu, sedl na koně a pustil se podél břehů Ria Pecos k apačským vesnicím. Anebo jsem se zeptal prvního člověka s poctivou tváří, ať to byl běloch nebo Indián, a ten už mi pověděl, do kterých končin se poslední dobou náčelník Mescalerů zatoulal. Protože Vinnetoua, jeho hrdou tvář a stříbrnou pušku znal kdekdo, celý Západ, celá prérie, všichni zálesáci Skalistých hor, a jak se někde jen ukázal, zvěst o tom letěla od úst k ústům.

Ostatně často jsme si místo i čas příští schůzky umluvili při rozchodu. Já jsem to měl asi snazší, stačilo si pamatovat datum, zatímco Vinnetou, víc ze zvyku, než že by neznal náš kalendář, určoval čas podle indiánského způsobu. Našinci by se mohlo zdát, že to není zrovna nejspolehlivější, avšak nic naplat — Vinnetou byl vždycky přesný, dochvilný, nikdy jsem na něj nemusel čekat.

Až přece jenom jednou ...

Rozloučili jsme se tenkrát daleko na severu a řekli jsme si, že se zas uvidíme za čtyři měsíce v Sieře Madre. Vinnetou to byl, kdo určil přesné místo.

„Zná můj bratr vodu, která se jmenuje Clear Brook, Jasný potok?”

„Znám."

„Můj bratr si jistě vzpomněl, že jsme tam spolu několikrát lovili. Pamatuje si ale také na velký dub, pod nímž jsme přenocovali?"

„Samozřejmě, moc dobře."

„Nemůžeme se tedy minout. Koruna toho kmene už usychá, strom neroste. Vinnetou k němu přijde, až stín dubu bude pětkrát delší, než jak je vysoký můj bratr Šarlí. Howgh!"

Musel jsem si samozřejmě to indiánské určení času přeložit do našeho běžného kalendáře, ale přišel jsem přesně v den a hodinu, kdy strom vrhal stín, jak to popsal a udal Vinnetou. Jenže po apačském náčelníkovi, ačkoliv jsem čekal několik hodin, nebylo ani vidu ani slechu. Co se jen mohlo stát? Vinnetou vždycky držíval slovo naprosto přesně, a jestli ho něco zdrželo nebo mu nedovolilo přijít, muselo to být už opravdu něco velice vážného. Začínal jsem o něj mít dokonce strach. Toulal jsem se chvíli po okolí, čím dál tím znepokojenější, a nakonec mě napadlo, zda zde snad nebyl dřív než já — a zda mi v tom případě nenechal aspoň nějaké znamení, nějakou zprávu. Rozhodl jsem se, že budu pátrat, a začal jsem rovnou u našeho dubu. Za několik okamžiků jsem objevil v koruně, nevysoko, jen co by člověk rukou dosáhl, zvláštní větvičku — bodejť že zvláštní, vždyť to byla jedlová snítka! Žel jsem si toho nevšiml dřív! Byla seschlá, vyprahlá, asi zde byla už delší čas. Když jsem ji pře-opatrně vyprostil, zjistil jsem, že na konci je připevněn malý, umně složený kousek papíru — to mě neudivilo, Vinnetou při sobě vždycky nosíval kousek papíru a tužku. Nedočkavě jsem lístek rozbalil a četl:

Můj bratr Old Shatterhand nechť za mnou pospíší k Bloody Foxovi. Komančové jej chtějí přepadnout. Vinnetou spěchá, aby ho včas varoval.

Tak tohle tedy zdrželo Apače! Vraštil jsem znepokojen čelo, ta zpráva nebyla vůbec příjemná, starost o Vinnetoua jen vzrostla, a o Bloody Foxe, Krvavou lišku, jsem měl obavy vlastně ještě větší. Jestli ho Vinnetou nestihl včas varovat, mohlo to s ním

dopadat velice špatně. Bydlel v jediné osamělé oáze uprostřed pouště Llana Estacada, pomoc daleko široko nikde, a Komančové právě nedávno vykopali válečnou sekyru: a podnikli několik loupežných nájezdů po okolí. S Bloody Foxem by se za těchto okolností vůbec nemazlili, s Vinnetouem samozřejmě teprve ne. Oba by zcela určitě čekal mučednický kůl.

Byl jsem sám, odkázán jen na svého báječného koně a spolehlivé zbraně, ale to mi stačilo, nerozmýšlel jsem se ani na vteřinu co dál — copak mi Vinnetou neposkytl v podobném postavení bezpočtukrát pomoc? Měl bych snad nechat jeho a svého dobrého, mladého přítele Bloody Foxe v tak zjevném nebezpečí? Krajinu jsem zde znal, vyhoupl jsem se tedy do sedla a vyrazil do pouště, do Llana Estacada.

Dokud jsem jel Sierrou, velké nebezpečí od Komančů mi nehrozilo. Naskýtalo se zde dost a dost spolehlivých úkrytů, aby se ani osamělý muž v sedle nedal překvapit, a já jsem jich dovedl využít. Ale pak se přede mnou vynořila planina holá jako dlaň, kde je každého jezdce vidět na míle daleko. Tu a tam ji přetínala úžlabina nebo strmý kaňon se sporým porostem kaktusů nebo aloí, poskytujících aspoň jakýs takýs úkryt. Jenže — na druhé straně — právě v některém z těch kaňonů mohl člověk nejspíš narazit na tlupu bojechtivých Komančů — a pak by opravdu nezbývalo nic jiného než spolehnout na bystrost a vytrvalost svého koně.

Nejzrádnější z těch roklí a úžlabin byl Mistake Canyon, kaňon Omylu, stará indiánská cesta spojující planinu s pohořím Sierry. Za své jméno děkoval truchlivé příhodě, prý jakýsi bílý lovec zde kdysi zastřelil svého nejlepšího přítele, Apače, místo pronásledovatele z kmene Komančů. Strašný krvavý omyl se udál už před drahnými lety, ale od té doby se tomuto místu pověrčiví zálesáci vyhýbali, jak jen mohli, třebaže jména těch tří už dávno nikdo neznal. Ale povídalo se, že pro každého bělocha je zde smolná půda, že se jim tady obvykle přiházívá něco nemilého, a ti nejpověrčivější dokonce tvrdili, že se zde zjevuje duch nešťastného Apače.

Ten mi samozřejmě strachu nenaháněl, rozhodně bych se s ním byl setkal radši než s tlupou živých Komančů, a už vůbec mě

nemohl přinutit, abych se kaňonu snad vyhnul. Ostatně ještě dřív, než jsem k němu doputoval, udělal jsem nečekaný objev: narazil jsem na stopy několika jezdců, vedoucí přesně směrem, kterým jsem se chtěl ubírat já sám. Stopy v prérii, to je vždycky vážná věc, a jako každý pořádný westman i já jsem si je ze všeho nejdřív pozorně a důkladně prohlédl. Otisky prozrazovaly zřetelně, že zvířata byla okována. Oddechl jsem si, jakmile jsem to zjistil, z toho se totiž dalo téměř najisto usuzovat, že neznámí jezdci nejsou Komančové. O několik metrů dál jsem si to ověřil zcela bezpečně: podle stop bylo patrné, že jeden z jezdců zde seskočil, snad aby si upravil sedlo, a ještě o něco dál z několika krátkých, ostrých rýžek se dalo vysoudit, že se zde zaryla do země šavle. Vojáci v této pustině? Vytáhla snad na trestnou výpravu proti Komančům kavalerie? Hnal jsem se všecek napjat po stopě, abych co nejdřív přišel věci na kloub, a zjišťoval jsem přitom, že stop neustále přibývá, že se ze všech stran sbíhají nové a nové a pokračují pak stejným směrem. Tak tedy skutečně vojáci, nějaký větší jízdní oddíl, mýlka nebyla možná! Brzy jsem se o tom měl přesvědčit.

Když jsem vyjel — už zase na koni — za výběžky kaktusového pole, věru hustého a vzrostlého jako les, uviděl jsem před sebou jako na dlani jejich ležení. Rozložili se zde pohodlně a dost bezstarostně, jako by se odtud již nikdy neměli hnout — ostatně jsem si musel přiznat, že kaktusový porost je nejméně ze tří stran, zezadu a z obou boků, znamenitě chránil; a na čtvrté straně, vpředu, rozkládala se do dálky rovina, kde každý příchozí byl už zdaleka vidět. Ale pánové si byli až příliš jisti bezpečím místa. Přiblížil jsem se od západu, nikde žádná hlídka, žádná stráž, co kdyby místo mě sem zabrousil oddíl Komančů? Koně pobíhali v ležení i v nejbližším okolí, vojáci polehávali mezi kaktusy, napjali si mezi nimi pokrývky a plachty, aby se chránili před slunečním žárem. Veliký stan byl určen bezpochyby pro důstojníky — snad sloužil i jako přechodná zásobárna. Stranou ležela skupinka mužů v zálesáckém, bylo jich osm nebo deset, ti tady bezpochyby chtěli přenocovat, konečně den se už zvolna chýlil k večeru. A proč bych to neměl udělat i já? V táboře jsem mohl nejspíš počítat s klidným odpočinkem, tak potřebným před

Picture

114

zítřejší namáhavou cestou, přišlo mi to vlastně velice vhod. Rozhodl jsem se, že to udělám.

Sotva jsem se objevil, přiběhl ke mně poddůstojník a odváděl mě rovnou k veliteli. Ten už vyšel před stan, snad zaslechl těch pár výkřiků, jimiž mě vojáci uvítali.

„Odkud jedete, mister?" uvítal mě otázkou, s jakou koneckonců v této situaci musel počítat každý příchozí. Snažil se, aby zněla co možná vlídně, nepodezíravě.

„Ze Sierry Madre."

Důstojník — hodností kapitán — krátce přikývl:

„A máte namířeno ...?"

„Nahoru k Riu Pecos."

„K Riu Pecos? Vážně? To není zrovna nic bezpečného." „Proč?"

„Protože se to tady hemží Komanči. Ale máte štěstí — rozprášili jsme je, takže příliš se tedy bát nemusíte! Viděl jste jejich stopy?"

„To neviděl."

„Hm ... Tak se asi stáhli na jih, dali jsme jim co proto. Teď zde dřepíme už čtrnáct dní, a po rudouších ani vidu."

Tvářil se sebejistě, a já bych mu byl nejraději řekl: Ty osle! Myslíš, že tvoji rudoušové ti uspořádají přehlídku pod okny? Ty o nich nevíš, i když mluvíš něco o nebezpečné cestě, ale oni o tobě vědí bezpochyby moc dobře. Kdoví jestli zde neslídili zrovna včera v noci. Jako by mi četl myšlenky z čela, pronesl najednou jiným tónem:

„Kdybych měl takhle pořádného scouta! Potřeboval bych, aby mi jaksepatří prozkoumal okolí! Byl zde Old Wabble, to je člověk na to jako dělaný, škoda že jsem to zjistil až pozdě! Ale zdržel se tu jen přes noc, řekl nám, že se jmenuje Cutter, snad měl obavu, že bych ho nepustil, kdybych věděl, kdo vlastně je. Anebo Vinnetou — to by bylo ještě větší eso! Víte, že jsme se zde s ním setkali? Totiž naše hlídka. Ale ztratil se beze stopy, bohužel, bohužel . . . Smím znát vaše jméno, sir?"

„Charley," řekl jsem — koneckonců mé křestní jméno není v anglosaském světě zrovna řídkým příjmením, a proč by měl kapitán hned vědět, kdo jsem. Ještě by ho mohlo napadnout, že

bych toho scouta mohl dělat já, a to se mi vůbec nehodilo do rozpočtu. Pravda, byl zde můj kůň, můj černý hřebec, vzácný Vinnetouův dar, byly zde i mé zbraně, Henryho opakovačka a těžká medvědobijka, o nichž se vědělo mezi většinou westmanů. Ale kapitán se na Západě zřejmě moc nevyznal, takovéhle maličkosti ho nezajímaly, spokojil se s mými odpověďmi a bez poznámky zašel zase do stanu.

Ovšem — čeho si nevšiml velící důstojník, toho si mohli všimnout ti muži v trávě. Prohlédl jsem si je zběžně, neznal jsem žádného z nich a zdálo se, že ani mě nikdo z nich nezná, jenže čert nikdy nespí, a tak jsem si raději pro jistotu zastrčil henryovku do koženého pouzdra. Medvědobijku mohl vidět každý, podobných zbraní bylo na Západě víc. Pak jsem sundal svému hřebci sedlo, poplácal ho po hřbetě a pustil ho, aby se napásl. Tráva zde sice nebyla, ale kaktusy, které zde rostly, byly stejně šťavnaté a výživné, a zvířata uvyklá životu v pustých krajinách je dokázala spásat tak obratně, že si nepřivodila jediné škrábnutí. A potom jsem se přidružil k ležící skupince se zdvořilým dotazem a prosbou, mohu-li s nimi posedět.

„Ale jistě, jen pojd'te," přivítal mě jeden z nich, „a jestli máte hlad, zvu vás na kus masa. Dáte si říct?"

„Upřímně řečeno, něco bych snědl, mister . .."

„Parnell, Sam Parnell se jmenuji," odpověděl. „Ne, nemusíte se představovat, zaslechli jsme, jak jste mluvil s kapitánem, Mr Charley. Tak prosím, poslužte si."

Podal mi kus studeného masa, opravdu pořádný kus, a já jsem si zakrojil jaksepatří. Vyhládlo mi, pečínka mi přišla k chuti. Muž mě pozoroval a usmíval se.

„Chuť k jídlu máte jako pořádný westman. Smím vědět, co vás přivedlo do těchto končin? Nebo snad jste zálesák — jako my?"

„To snad je příliš — zálesák. Toulám se sice kolem Mississippi, poohlížím se tady, ale do westmana mám ještě daleko. Aspoň si myslím, že ten, kdo si tak chce říkat, musí taky něco umět ... víc než já."

„Vidím, že jste skromný člověk, Mr Charley! To je dneska hotový zázrak, teď se každý utřinos nafukuje, jako by byl pre-

sidentem Spojených států — no, vy jste jiný, to se mi líbí. A po čem se tady poohlížíte, copak zde vlastně hledáte, sir? Smím se zeptat?"

„Hroby, Mr Parnelle, hroby hledám," řekl jsem a zatvářil jsem se nesmírně důležitě a vážně. Věděl jsem, co to s ním udělá.

Divže mu oči nevypadly z důlků. Zamával kusem masa v pravičce, jako by odháněl dotírající mouchu.

„Hro - by?" vykoktal užasle. „Vy - hledáte hro - by?" „Yes," potvrdil jsem.

„Sir, vy si ze mě střílíte!"

„Ani nápad, Mr Parnelle!"

Vážnější výraz ve tváři už jsem nemohl mít.

„Mohl byste se v tom případě vyjádřit trochu zřetelněji? Víte, starý Parnell je dobrák, ale nedovolí, aby si z něho někdo dělal šoufky."

„Well, nemusíte mi to opakovat," řekl jsem klidně. „Je v tom jenom obyčejná lidská zvědavost, žádné šoufky! Zajímám se totiž o historii, přesněji o nejstarší minulost Indiánů, o jejich původ. A ve starých hrobech se dost často najdou všelijaké předměty, z kterých se můžete dozvědět velice zajímavé věci."

Tak docela o tom přesvědčen — mohl-li jsem soudit podle nedůvěřivého pohledu — ještě nebyl, ale svou porcí masa už nemával, zase se do ní zakousl:

„Hm, hm, o něčem takovém jsem už slyšel, pravda," zamručel. „Tak vy patříte mezi ty blázny, co přehrabují staré hroby. A cože to študujete? Histórii — nebo jak tornu říkáte? To jste tedy, jak se říká, badatel?"

„Yes."

„Upřímnou soustrast, sir. A hlavně dávejte pozor, abyste se při tom přehrabování nezahrabal. Aby nebylo o mrtvolu víc, když se tak o ně zajímáte! Jestli budete provozovat své hrobové bádání v takovýchhle končinách, může se to stát jedna dvě. Tady kulky jen hvízdají a tomahavků tu lítá vzduchem víc než vrabců. A vůbec: umíte vzít pušku do ruky?"

„Tak trochu."

„Tak trochu! To jsem si mohl myslet, že tak trochu. Říkával jsem to taky tak — no, až se to někdy bude hodit, budu vám

o tom vypravovat. Bouchačku, vidím, máte jak hrom, s tou byste pomalu zbořil Jericho. A tu druhou jste si zabalil jako svátost, tu máte jenom na neděli, ne?"

„Víceméně," řekl jsem usmívaje se.

„Jen se moc neusmívejte, Mr Charley! Říkám vám, že s hledáním mrtvol nejsou žádné špásy! Vážně! Být vámi, radši bych se odtud ztratil. A jestli tady mermomocí chcete zůstat, jeďte s námi. To pro vás bude mnohem bezpečnější — člověk jako vy se přece nemůže jen tak špacírovat po Divokém západě!"

„Děkuji za pozvání, ale záleží na tom, kam máte namířeno. Já se potřebuji dostat k Riu Pecos."

„Víme, víme, vždyť jste to před chvílí povídal kapitánovi. My se tam chceme dostat taky. Jedeme od Rio Gily." Prohlédl si mě od hlavy k patě, odhadoval, co vydržím, napůl jsem se mu líbil, napůl jsem mu byl k smíchu. „Vypadáte nakonec jako slušný chlap. Ale jinak — jako byste utekl krejčímu z výkladní skříně. Nedal bych ani cent za to, že to jednou dotáhnete na pořádného westmana." Potřásal hlavou a nepřestával si mě prohlížet. „Ale něco se mi na vás líbí, jinak bych vás ani nezval, abyste jel s námi ... Hm, hm. Kobylku jste si také opatřil, to je drožkářská?"

„To asi nejspíš."

V duchu jsem se smál, hipologem tedy pan Parnell určitě nebyl, když mého nádherného hřebce mohl považovat za drožkářskou kobylu. Ale jinak se mi Mr Parnell také zamlouval, mluvil srdečně, prostě, otevřeně, jet společně s těmito zálesáky ke kaňonu Omylu mohlo být docela příjemné.

„Vždyť jsem si to myslel, jezdec švihák, kůň jako panenka, máte vlastně štěstí, že jste se s námi setkal! Ale vyrážíme brzo, hned za svítání!" Naklonil se blíž ke mně a zašeptal: „Budu rád, až odtud budem pryč — víte, vidím kapitánovi až do žaludku: počítá, že by mu někdo z nás mohl dělat scouta, stopaře. Nemám pravdu, Josi, ty starý medvěde?"

Starší muž, sedící po Parnellově boku, od pohledu příjemný člověk, pokýval souhlasně hlavou:

„To by nám tak chybělo. Tahat za ty kobylkáře kaštany z ohně. Proč si to nevyjednali s Old Wabblem? Lepšího člověka pro tuhle

věc by nenašli. Já na to rOzhodn'é nejsem, já budu rád, až budu mít kaňon za zády."

Parnell se pochechtával:

„Jos Hawley se bojí duchů, to je dobré!"

„Čerta starého se bojím," durdil se poněkud nelogicky Jos. „Já věřím na duchy asi jako ty. Ale radši bych už neviděl kapitána, to je to ..."

„Tak se nezlob a vezmi si ještě kus masa," chlácholil ho Parnell dobrodušně.

Hawley převaloval rozpačitě sousta v ústech.

„Antilopa ...," bručel. „Takhle los, to je jiné pochutnání!" „To věřím," vmísil jsem se, „to je nejlepší maso, co může člověk jíst ve volné přírodě."

„Hoho," zasmál se Parnell. „Víte, že máte pravdu, Mr Charley? Los je pochoutka nad pochoutky — ovšem musí se taky umět lovit. Mimochodem: víte, kdo mě to naučil?"

„Dám se poddat," usmál jsem se.

„Před chvílí o něm byla řeč. Old Wabble to byl, sir!"

„To jste tedy měl pana učitele! Od toho už člověk může něco pochytit!"

„Samozřejmě. Příležitostně vám o tom budu vypravovat. To víte, že o dobrodružství nebyla nouze."

„Věřím, věřím," přikývl jsem. „A poslyšte, proč mu vlastně říkají Old Wabble, když se jmenuje Cutter?"

„Fred Cutter," dopinil Sam Parnell. „A proč se mu říká Old Wabble, Starej šmat'ha? To byste ho musel vidět, a hned by vám to bylo jasné. Hubeňour, vysoký, učiněná chodící tyčka, všechno se na něm klimbá a plandá, kalhoty, vesta, kabát, a on sám se taky tak divně klátí a šmat'há — prostě co vám mám povídat. Old Wabble, Starej šmat'ha, nic lepšího pro něj nevymyslíte."

„A ví se, kdo mu tu přezdívku vymyslel?"

„Nejspíš kovbojové, on byl dlouhá léta kovbojem v Texasu, a tam si také uvykl nosit jen kovbojské šaty. Jiné by na sebe nevzal ani za nic. It's clear!"

„It's clear?"

„It's clear, to je jasné — to je jeho oblíbené rčení, říká to za každou třetí větou. Jemu je vůbec všechno jasné. A taky to dává