A Kingdom Besieged (Raymond E. Feist)

I u nás oblíbená série knih ze světa Midkemie, kterou už třicet let produkuje Raymond E. Feist, postupně dosahuje až nestvůrné rozsáhlosti. Začátek dubna přinesl další přídavek pro nás čtenáře – vyšlo A Kingdom Besieged („Království v obležení“), první díl prý poslední trilogie, Chaoswar („Válka s chaosem“ – neplést s válkami chaosu, které se v Midkemii odehrály v dávné minulosti). Upřímně řečeno, do čtení jsem se po zkušenostech s předchozími třemi ságami nijak zvlášť nehrnul, ale přeci jen zvědavost nedala a když jsem dokončil důležitější knížky (dost hrozný čtvrtý díl Billa galaktického hrdiny, který jsem se sebezapřením překousal jenom proto, že pátý díl je prostě super a já nechci přeskakovat), pustil jsem se i do Království. A nelituji – knize se dá vytknout řada věcí (a také to na dalších řádcích udělám), ale je to po dlouhé době první Feistova kniha, která mě opravdu navnadila na další díly a u které se nebudu muset přemáhat, až ji budu číst podruhé (ale už je otázka, jestli i potřetí).

A Kingdom Besieged (Raymond E. Feist)

Čeští čtenáři, pokud tedy dosud nerezignovali na překlady, jsou jako obvykle trochu pozadu, takže ještě neměli příležitost číst předchozí knihu, At the Gates of Darkness. Jak jim tedy představit další díl, abych zbytečně neprozradil závěr předchozí série? Naštěstí mi Feist značně ulehčil práci, protože předchozí série vcelku nic nového nepřinesla, když tedy pomineme několik nových a několik expirovaných postav. A Kingdom Besieged, odehrávající se několik let po konci At the Gates of Darkness, se tak nachází v prakticky stejné situaci jako At the Gates of Darkness a konec konců i Rides a Dread Legion – země démonů se dala do pohybu, ale pro Midkemii stále zůstává mimo dohled a jediným vnějším projevem, že se něco děje, je nová rasa elfů, která byla démony vypuzena ze svého světa a musela utéct na Midkemii. I její počáteční odpor a pohrdání k Midkemianům však trochu polevilo a zdálo by se, že dokud démoni nenajdou cestu, může být Midkemie víceméně v klidu.

To by ale byl těžký omyl. Jak ví každý, kdo si před nákupem přečetl anotaci, další zkáza se na Midkemii valí z jihu – Kesh zjevně zapomněla na Pugovo varování na konci Hadí ságy, dala se do pohybu a ohrožuje všechny své sousedy. Na první úder se může těšit od civilizovaného světa vzdálené Crydee, ale v bezpečí není ani zbytek Západní říše a dokonce i daleká východní království se mají čeho obávat.

Hned v prvních kapitolách knihy vystrkuje růžky problém známý z předchozích ság: děj už nemá jednoho hlavního nositele, ale je roztříštěn mezi celou armádu postav, které jsou roztroušené po celém známém světě (jen Novindus tentokrát přišel zkrátka, ale to se „spraví“ v dalších dílech, to je nyní už jisté) a vzájemně se znají a více nebo méně spolupracují. Děj knihy tak neustále skáče z místa na místo, v jedné kapitole jsme v Crydee, v druhé v Keshanské konfederaci, v další v Roldemu a v následující zase v říši démonů nebo v městě hvězdných elfů, s tím, že čas od času si odskočíme na Pugův ostrov a na další místa. A aby toho nebylo málo, k už tak nepřehledné hordě hlavních hrdinů přibylo několik dalších – Hal, Martin a Brendan conDoinové, pravnuci Martina Dlouhého luka, Talwinův syn Tyrone, Dasherův protějšek ve službách Roldemu lady Franciezka a další.

To ovšem stále ještě není všechno, Feist je v přebírání chyb z předchozích dílů velmi cílevědomý a pracovitý a zjevně je toho názoru, že když se inflace síly protivníků nebo vracení dávno mrtvých postav nezprotivila čtenářům desetkrát, nezprotiví se jim ani po jedenácté. Mě osobně zvlášť irituje zřejmě už nezměnitelný Feistův novozvyk knihy neukončovat a dávat do nich části, které nemají žádný zřejmý vztah k dosavadnímu ději a své ovoce přinesou až o dvě tři knihy později (pevně doufám, že aspoň ve třetím díle, Magician’s End, dojde k nějakému rozuzlení) – A Kingdom Besieged je zrovna v tomhle snad ještě horší než Rides a Dread Legion, což už je co říct (aniž bych něco zásadního prozrazoval: klíčový moment, „ochutnávka k dalšímu dílu“, má s předchozím dějem asi takový vztah, jako kdyby k zavraždění Stefana von Darkmoor došlo v epilogu Vládce impéria – tj. absolutně žádný).

A když už tady drtím chyby, nemohu nezmínit docela odfláknutou redakční práci – nejen po stránce obsahové, která je u Feista tradicí už od prvních knih (zejména časy a vzdálenosti, speciálně mě pak zarazilo, že Magnus je zjevně natolik mocný mág, že dohlížel i na události, ke kterým došlo ještě před jeho narozením), ale i po stránce jazykové (občas špatná slova, která se shodou okolností podobně píšou, „hodinky“ a „holinky“, všechno jedno).

Kniha má ale i pozitiva, a to dost významná – tolik, že se mi kniha i přes předchozí výhrady líbila:

Za prvé: Hned v prologu se vyskytuje nová zajímavá postava. Už žádná osmnáctá inkarnace Jimmyho Ručky nebo prince Aruthy, ale ne tak docela obyčejný démon – respektive démonka. A nejen díky ní patří kapitoly, které se odehrávají v říši démonů, k tomu nejzajímavějšímu v knize – kdyby nic jiného, tak to dává podrobnější vhled do fungování démonů než co jsme se dozvěděli z předchozích knih (podobně jako Čestný nepřítel dává podrobněji pochopit motivaci temných elfů).

Za druhé: Do hry se v knize zapojila, nebo se evidentně chystá zapojit, řada hráčů. Někteří jsou pro nás noví, jiní jsou staří známí z předchozích ság, každopádně se ale zdá jisté, že do finále budou nějakým způsobem mluvit všichni. Jsem zvědavý, jak to Feist zvládne – ale nedivil bych se konečně pořádnému vševysvětlujícímu závěru místo dosavadního stupňování „Můžou za to Tsurani – ne, temní elfové – ne, Pantathianci – ne, Valheru – ne, bůh Chaosu – …“ Pravda, zapojení některých ze sil mi připadá trochu násilné, ale má svoji logiku (když připustím tradiční „filmové“ vysvětlení, že pochopitelně mladší Pug nemohl narazit na nejmocnější protivníky, protože by po něm nezbyl ani mastný flek).

Za třetí: Proroctví z Hadí ságy („You shall know the loss of those you love, the pain of thousands, and the sting of bitter failure at the end of your life. You will die in futility.“) mi už od svého objevení před čtrtnácti lety docela vadí, protože signalizuje naprostý zmar. Nic proti rozumné dávce špatného konce, ale zničení všeho, co jsme znali, se mi zdá trochu příliš (a je to jeden z důvodů, proč fakt nemusím Sapkowského zaklínačskou ságu). Nyní se ale objevuje záblesk naděje: Některé z popisovaných jevů a zapojených sil dávají tušit, že závěr nebude až tak drastický a mohla by z toho vyváznout nejen větší část Midkemie, ale dost možná i sám Pug. Napasovat to na dost nesmlouvavé proroctví bude samozřejmě trochu problém, ale vždycky tu máme tradiční vysvětlení, že vedle Macrose, Mirandy, Nakora a skoro všech dalších postav lhala i bohyně smrti, případně že to je vedle ostatních účastníků finále natolik bezvýznamná bytost, že si sotva může dělat nárok na to, aby Pug skončil podle jejích představ. Uvidíme.

Když tak o tom přemýšlím, možná není úplně přesné, že „se mi kniha líbila“. Ale určitě jsem ji četl jedním dechem a určitě se těším na další díl – což jsou věci, které jsem o předchozích osmi knihách říci nemohl. A v tomto smyslu byla kniha pěkná – sice možná objektivně vzato nedodala nic výjimečného, co by nás mohlo nadchnout, ale docela jistě připravila půdu pro to, aby se něco výjimečného stalo v následujících dvou dílech. A to po několikaletém suchu hodnotím jako jasné plus. Už aby tu ty další díly byly!

Podobné příspěvky:

3 Responses to “A Kingdom Besieged (Raymond E. Feist)”

  1. avatar kozel napsal:

    S tím Elánem (Dashelem) je to trošičku jinak. Elán je pravděpodobně výmysl pana Čapka, který Hadí Ságu překládal. Protože pídil jsem se po jménu Elander Jamison ve spojení s Feistem a to jméno neeexistuje. Konkláve stínů překládal poprvé od pana Čapka někdo jiný takže Dashel je vlastně v pořádku.
    Osobně nechápu proč nemůže Feista překládat pořád ten samý autor. Ale od dob co vychází už ho překládá 5 překladatel (Kratochvílová, Čapek, Krejčová, Holubcová, Štpiský). Ale je to pořád lepší než u Classic books kde každou knihu překládá úplně někdo jiný.

  2. avatar Michal napsal:

    Ty říkáš, že ti vadí neustálé reinkarnace starých postav. Co mám teprve říkat já? Anglicky neumím na tolik, abych to zvládl přečíst v originále a nakladatelství Wales se z nějákého zvráceného důvodu rozhodlo, že opět přejmenuje půlku postav, takže se Spára, resp. Speara Sokola se stal Talwin Hawkins, z Elána se stal Dashel, což se zase plete s postavou Jima Dashera a to jsem teď výjmenoval jenom ty, na které jsem si zrovna vzpoměl. Překladatel zřejmě nemusí být seznámen s předchozím dějem, ale proboha, přece to muselo procházet nějákou korekcí. To snad ve vydavatelství nemají nějákého znalce Feistova díla, kterůmu by to dali před tiskem přečíst?

  3. avatar John napsal:

    Tak kniha vypadá zajímavě. Přemýšlím, že si koupím… protože pokračování této zajímavé série si nechci nechat ujít.

Leave a Reply

Themocracy iconWordPress Themes

css.php