New Worlds 2/1946
Druhé číslo časopisu New Worlds jsem dlouho a pracně sháněl ze stejného důvodu jako sbírku The Unspeakable People – je to jedna z mála publikací, kde se dá dostat k povídce The Living Lies od mého oblíbeného spisovatele Johna Wyndhama. Problém je v tom, že časopis vyšel ve velmi omezeném množství těsně po válce a navíc v Británii, která na rozdíl od USA neměla ve vydávání sci-fi časopisů žádnou tradici a tak málokdo vyšlá čísla skladoval. Po letech se ale dobrá věc podařila a já se stal vlastníkem jednoho výtisku.
The Living Lies (John Wyndham)
Tato povídka byla jediným důvodem, proč jsem časopis sháněl; po přečtení celého časopisu mohu dodat, že tato jediná povídka stojí za cenu časopisu. Ty ostatní za mnoho nestojí, ale The Living Lies („Živoucí lži“) mají co říci i dnes – John Wyndham si vybral stále aktuální téma rasismu.
Rasismus na Zemi už byl ve Wyndhamově fantazii dávno vymýcen, ale na Venuši vesele kvete dál – Bílí jsou pevně u moci a hluboko pod nimi strádají Černí, Rudí a Zelení; i když, „strádají“ možná není to správné slovo – oni v podstatě nejsou utlačováni ani oficiálně diskriminováni, „jen“ žijí v relativně chudých podmínkách a nemají moc šanci svoje postavení zlepšit. Z radostí života mají v podstatě jen možnost toužit po luxusu Bílých a shlížet dolů na neskonale pořadnější ostatní Barevné.
Do toho vstupuje Leonie, prominentní mladá Bílá dívka, která ale strávila velkou část svého života na ne-rasistické Zemi a v důsledku toho ji toto rozdělení společnosti hluboce uráží a chtěla by s ním něco udělat. Zapojuje se tedy do činnosti několika skupin, které mají snahu postavení Barevných zlepšit, ale rychle zjišťuje, že tyto skupiny umí lépe mluvit než konat. A zrovna v této chvíli, kdy Leonie jen hoří touhou něco reálně udělat, jí přítel David, lékař v místní nemocnici, prozradí šokující tajemství, že celá venušanská situace je jedna obrovská lež.
The Living Lies je ve Wyndhamově tvorbě ojedinělá – marně se snažím vybavit si jiné jeho dílo, které by se této povídce podobalo. Podobnosti bychom nalezli spíš v pozdější tvorbě jiných autorů, na mysl se dere mimo jiné 1948 George Orwella – i když ani ne tak zpodobněním totality jako spíš tím, že věci nejsou takové, jako na povrchu vypadají.
Povídka je i po skoro 65 letech prudce aktuální; dokonce bych řekl, že je dnes aktuálnější než v době, kdy byla napsána, protože se potýká s rasismem neinstitucionalizovaným, ale přesto živým, protože jeho původ pramení z myslí lidí, ne z legislativy. A jak čtenář prostřednictvím Leonie zjišťuje, i ve Wyndhamově fikci je největší problém s odstraněním rasismu v tom, že vlastně všem zúčastněným – Bílým, Černým, Rudým i Zeleným – vyhovuje…
Space Ship 13 (Patrick S. Selby)
Krátká a ve své podstatě triviální povídka o tom, kterak hrdinný kapitán kosmické lodi číslo třináct zmaří pokus o únos a při té příležitosti dostane dívku svého srdce.
The Vicious Circle (John Russell Fearn)
The Vicious Circle („Zvrácený kruh“) je svým pojetím hodně „Wyndhamovská“ povídka. Její hrdina je muž, který je podivně nestabilní v čase – celý život má pocit, že je někde příliš brzy nebo naopak příliš pozdě, ale teprve nenadálý skok o 25 let do budoucnosti během prozaické cesty z práce domů ho přesvědčí, že se mu děje něco opravdu neobyčejného.
Na The Vicious Circle je poznat, že autor má – na rozdíl od většiny ostatních autorů píšících do druhého čísla časopisu New Worlds – s psaním bohaté zkušenosti, takže jeho dílo nepostrádá jisté napětí a aspoň snahu o vnitřní konzistenci; na druhou stranu je faktem, že John Wyndham do svých časoprostorových povídek dokázal dostat tohle všechno a navíc ještě něco, co čtenáře přesvědčí se zamyslet. Fearnova povídka jen popisuje jednu zvláštní situaci, nezabývá se tím, proč ta situace nastala a co znamená. Škoda.
Lunar Concession (John Russell Fearn)
Fearnova druhá povídka (pod druhým pseudonymem) Lunar Concession („Koncese na Luně“) opouští bludiště času a vrací se do vesmíru. V reakci na hrůzy právě skončené světové války a názornou ukázku, kolik energie může být skryto v malém kousku hmoty, uvádí čtenáře do situace, kdy na jedné straně státy mohutně zbrojí pro další velké konflikty a na straně druhé se právě z Měsíce vrátil vynálezce Dag, který tam objevil úžasné nové palivo („Kousek velikosti hrášku dostane kosmickou loď na měsíc a zpátky“). Začíná závod mezi hodnými a zlými o to, kdo se dostane na Měsíc dřív a využije palivo pro svoje účely – buď pro pohon strojů nebo pro sestrojení megabomby.
Z dnešního pohledu jde o povídku skoro až směšnou. Její postavy jsou natolik klišovité, že hned po prvotním seznámení vám bude jasné, kdo je zloduch a kdo hrdina a jak který z nich skončí. Totéž platí o prostředí a situacích, a věc rozhodně nezlepšují prohlášení ve stylu „Svoje palivo prodám tomu, kdo dá nejvíc. Ale asi to bude muset být vláda, protože pod milion liber nejdu.“ Nic z toho není vina autora, nemohl dost dobře tušit, že si jeho práci přečte někdo i za šedesát let a bude to srovnávat s ostatní tvorbou v průběhu let (a se situací, kdy ohromující částky potřebují aspoň o čtyři nebo pět nul víc), ale výsledek je bohužel takový, že Lunar Concession dnes sotva lze číst jinak než s úsměškem, jak je ta povídka prosťoučká a naivní.
Foreign Body (John Brody)
Upoutávka na Foreign Body („Cizí těleso“) láká čtenáře provokující otázkou, „Kdyby na zemi přistáli mimozemšťani, kde by se logicky našly jejich stopy?“ A hned v prvních odstavcích povídka odpovídá: V uhelných dolech přeci – pokud kosmická loď přistála někdy v daleké minulosti a už nedokázala odstartovat, postupně kolem ní zkamenělovaly tehdejší rostliny, až se po milionech let loď stala součástí vrstvy uhlí. A tam ji jednoho dne najdou horníci.
Foreign Body opět těžce ztrácí na tom, že je příliš jednoduché, než aby mohlo ohromit i po letech. Mám ostatně silné podezření, že ani v roce 1946 nešlo o nijak údernou povídku, principy v ní obsažené – nečekaný nález, opatrný průzkum, střet s hrabivostí lidstva a následná ztráta vší informace – tu byly už dávno předtím.
The Micro Man (Alden Lorraine)
Mravenec ve světě lidí nebo člověk ve světě obrů je klasické téma přinejmenším od dob Gulliverových cest, takže se čtenář The Micro Man („Muž z Mikra“) dostane do obrazu nejpozději ve čtvrtém odstavci: do našeho prozaického „velkého“ světa zavítal miniaturní (maximálně milimetr) človíček z mikrosvěta. Potíž je v tom, že „velcí“ lidé jsou současně hrabiví a neopatrní…
Zápletka povídky The Micro Man podobně jako povídky předchozí trpí problémem, že stejnou zápletku použily desítky dalších knih a filmů, ale tady to moc nevadí – celé je to napsané velice roztomile, jak části z pohledu velkého člověka, tak části popisované mikročlovíčkem. Zvláštní bonus získáte, pokud vás oslovuje humor ve stylu Braindead.
Green Spheres (W. P. Cockcroft)
Poslední povídka v časopise, Green Spheres („Zelené kuličky“), si mě okamžitě získala ilustračním obrázkem – něco jako obří chobotnice vylézající z domu mě prostě nemůže nechat chladným! Povídka samotná už tak lákavá jako obrázek není, ve své podstatě je to vaše standardní invazní sci-fi o vetřelcích z vesmíru, kteří napadnou Zemi a po počátečních velkých úspěších jsou poraženi něčím úplně běžným a jednoduchým (viz Válka světů). Potíž je v tom, že tady je ta porážka až příliš očividná a příliš jednoduchá – víc mi vyhovuje pojetí typu „Den trifidů“, kde se hrozbu podaří zastavit, ale úplné odstranění dá ještě moc a moc práce.
