Vorderrhein a Inn 2011
Minulý víkend pro mě byl ve znamení dalšího zahraničního vodáckého zájezdu, také do Alp, ale tentokrát do Švýcarska – Raftingové klenoty Švýcarska. Jaké to bylo? Až na jednu výhradu super.
Ta jedna výhrada se projevila hned na začátku zájezdu. Sice šlo o jednorázovou záležitost (dalších zájezdů se asi týkat nebude), ale zmínit ji musím: šlo o dopravu. Nevím, jestli byla příčinou snaha ušetřit nebo jestli je prostě v tomto termínu tolik akcí, že na nás už nic lepšího nezbylo, ale do Švýcarska jsme byli vybaveni dvěma dodávkami, z nichž zejména jedna už hodně pamatovala. A výsledek se dostavil: první závadu řešili průvodci ještě v Trutnově, takže do Prahy dorazili místo ve čtvrtek v devět až o půlnoci, pak se během noci zaseklo kolo u vozíku s lodním vybavením a nakonec se v Rakousku jedna z dodávek doslova „uvařila“. Výsledek byl, že místo předpokládaného příjezdu v pátek ráno k první řece jsme to úplně hotoví zapíchli v pátek večer v kempu u Bodensee. To potom rozhodilo i všechno ostatní – přišli jsme o jeden den (naštěstí zrovna tenhle zájezd, jako snad jediný, má naplánovaný jeden den pěší turistiky, takže jsme nepřišli o žádnou vodu, ale stejně…) a druhý den se kvůli větší dojezdové vzdálenosti posunul tak, že večer zase nebyl k ničemu (dojezd do kempu kolem půlnoci…). Chápu, že se auto občas rozbije, i že se to při nejlepší péči nedá předpovědět, na druhou stranu to rozhodně důvěře v cestovku ani nadšení pro zájezd nepřidá, pokud už to člověka potká. A u „Mickey Mouse“, starší z dodávek, se problémy očekávat daly.
Polehčující okolností je, že v sobotu ráno nám už u kempu stál mnohem novější Ford, se kterým žádné potíže nebyly, a že kemp v Rheinecku byl perfektní – až zase někdy pojedu na Vltavu, určitě si vzpomenu na kemp, kde jsou čisté záchody, sprchy v ceně s dostatkem teplé vody pro každého a k dispozici je dokonce i bazén /také v ceně). Můj obdiv mají také průvodci, kteří dokázali tu katastrofu s dopravou dotáhnout do úspěšného konce.
No a teď už k vodě.
Vorderrhein
Vorderrhein, Přední Rýn, je jeden z pramenů Rýna. Bohužel jsem si právě smazal GPS souřadnici počátečního bodu (ještě tu navigaci tak dobře neovládám), ale jsem si skoro jistý, že to bylo kousek od městečka Schluein, tj. zřejmě na souřadnicích 46°46’48.997″N, 9°13’47.167″E. Řeka zde vtéká do horského údolí, označovaného jako „Švýcarský Grand Canyon“, což je sice trochu přehnané (asi jako kdybychom o Praze říkali, že to je Shanghai Evropy), ale nelze upřít, že to je skutečně nádherná oblast a pohledy z řeky na skály po obou březích stojí za to. Zvlášť když vyjde počasí jako nám.
Řeka sama je poměrně jednoduchá, při normálním stavu udává CK Klíč obtížnost WW2 až 3+, při této výpravě bych se přikláněl spíš ke dvojce. Charakter Vorderrheinu není nepodobný Möllu z minulého týdne nebo možná Slovenské Belé – vcelku nezáludná řeka se spoustou peřejek a zatáček, ale bez složitějších míst. Výborně se hodí pro sladění posádek raftu a nácvik základních vodáckých dovedností (záchrana na divoké vodě apod.)
Konec je těsně před městem Tamins na souřadnicích 46°49’30.394″N, 9°24’19.789″E, celková délka kolem 18 kilometrů.
Inn
To Inn, na který přišla řada druhý den, je něco úplně jiného. Dokud je to malá horská říčka, je to pěkně divoká voda, na které se prý vystřídají všechny obtížnosti až po WW5. My jsme sjížděli úsek od 46°46’44.467″N 10°14’29.109″E (uprostřed mezi Ardez a Scuol; šlo by to ještě asi sto metrů na západ k Ardezu, měli bychom o jednu parádní peřej víc, ale nebylo tolik vody, abychom se s raftem mezi kameny vešli) s obtížností WW3 až WW4+. Cílovou stanici jsem si nepoznamenal, ale snadno ji poznáte, protože tam začíná přehrada :-).
Inn mi nejvíce připomíná závěrečný úsek Soči – řeka je velmi úzká a rychlá a plná balvanů, kterým je třeba se vyhýbat; jsou sice menší než na Soči, ale je jich mnohem víc a nechávají mnohdy jen velice úzké průchody, kam se může raft vecpat. Inn je jimi mnohdy tak sevřený, že je skoro všechna voda vehnána do jednoho úzkého proudu, který letí přímo proti skále, aby ho ta stočila úplně jiným směrem. Místy mi to dost připomínalo film Divoká řeka, i když pochopitelně v menším vydání.
Na koukání okolo nebylo moc času, a když už, tak stejně nebylo na co se dívat, ale sem tam se nějaký ten kýčovitý pohled, který v reálu prostě nemůže vyskytovat, naskytne. A pokud vám ke štěstí stačí krásná řeka, tak budete spokojeni i tak. Já jsem byl nadšen.
Nejzáludnější místo na tomto úseku Innu. Bylo to poprvé, kdy jsem jel na raftu se dvěma guidy, na každém konci jedním, aby byli schopni to uřídit. Foto Jitka Kunová.
No a teď dva dny odpočívat a doufat, že se při své první jízdě vlastními silami na Vltavě v Loučovicích nezabiju…
