Picture

OBĚTUJME BOHŮM JEHO KREV

Blankytný jestřáb opsal nad skalami široký kruh, snesl se splývavým letem tak nízko, že se málem dotkl zčeřených vin, potom opět vzlétl vysoko k nebi, výš a výš, až zmizel na šedomodré obloze, na východě již zcela jasné, ačkoli se slunce ještě nevyhouplo nad vrcholky hor.

Bělovlasý ívyprovodil ptáka očima a ohlédl se k severu, kde se za řekou stékající z hor prostíralo na nevelkém pahorku, zpovzdáli od'moře, město, zahalené do šedavé, rozplývající se mlhy rozbřesku. Otce už neviděl, zmizel v mělkém úvozu porostlém šípkovými keři. Tímto úvozem, stezkou klikatící se uprostřed přímořských luk, sejde k řece, ponoří se po kolena do jejího bystrého, mihotavého proudu a překročí ji v místech, kde se široce rozlévá ze strmého kamenného koryta. Táž stezka ho zavede na bílou cestu a po té dorazí kolem poledne k městským hranám.

Bělovlasý si hluboce povzdychl a přivřel na chvíli oči. Miloval otce jako nikoho na světě a věděl, že by se měl rmoutit, když byl nečekaně na tak dlouhou dobu odvolán. Jenomže on se vůbec nermoutil a byl naopak šťastný. V uších mu dosud zněla otcova slova na rozloučenou: „Ano, smíš"

Bohové, kteří třímají ve svých nesmrtelných rukou závoj zakrývající budoucnost neodhalili před ním včera v tuto dobu ani nejmenší její cíp. Nocoval v horách na úpatí Idy, v opuštěné pas-

týřské salaši. Matka ho poslala pro, byliny, které se měly trhat o půlnoci při svitu měsíce. Kvetly krátce, pouhých několik dní, a sušené chránily ryby před hnilobou. • Procitl záhy, a když svázal byliny do velké otýpky, postál tam ještě chvíli a pozoroval obrovské prostranství rozprostřené kolem hory — břeh vinoucí se točitými zákruty na jih až k hranicím obzoru, nekonečné moře s dalekými ostrovy a severní průsmyk, za nímž, jak mu bylo známo, začínalo nové moře. Dole pak ležela královská Trója, opásaná hradbami s bílými věžičkami, podobající se z tohoto místa mraveništi. Vrátil se domů ještě před setměním. Vstoupil do světnice. Matka stála u ohniště, otec seděl na loži vystlaném kozími kůžemi. Když ho spatřil, zvedl pomalu hlavu:

„Tak jsem zpátky, matko. Přinesl jsem 'byliny na celý rok," řekl Bělovlasý vesele místo pozdravu. •

Matka se usmála a pokynula mu hlavou. .Potom rychle odvrátila posmutnělou tvář. Otec vstal, vzal byliny z chlapcových rukou, chvíli si je prohlížel v 'mihotavém plápolu ohně a pak je uložil pod stěnou. - -

„Natrhal jsi je v noci?" Ačkoli jeho hlas zněl klidně jako vždycky, Bělovlasý vycítil, že se něco stalo. Bezděčně se rozhlédl, než odpověděl, ale nezpozoroval ve světnici žádnou změnu —lože, hrnce, stůl, lavice i hliněná soška. Velké matky nad vchodem stály na stejném místě jako vždycky.

„Ano, otče."

„Odříkal jsi modlitbu?"

„Ano, otče."

„Při svitu měsíce?"

„Ano, otče. Král jistě přikázal hnát stáda na sever, protože jsem je neviděl v blízkosti města ani včera, ani dnes."

„Počátkem léta je tráva na severu vyšší," přikývl otec a opět usedl na lože. „Trojští koně, kteří jsou nejkrásnější na světě, potřebují nejlepší trávu ..."

Nastalo mlčení. Matka postavila hrnec na stůl a pOkynula chlapci. Než usedl, prohodil otec klidně:

„Nejkrásnější koně, jak jsem řekl. Byl tu dnes královský herold na bílém hřebci. Mnoho bych dal za takového koně. Kdybych mnoho měl."

„Královský herold, otče?"

Jenom tolik si dovolil říct, protože se neslušelo přerušovat otce

nebo matku, když mluvili. .Stál a hleděl na otce; odlesky ohně z ohniště pluly po jeho tváři jko červené ryby.

„•no. Zítra za úsvitu odjedu do města. Král je chce obehnat novou zdí, pokud jenom nezvýší tu; která tam již byla vztyčena. Neodvažoval jsem se ptát, ale tolik jsem pochopil z jeho slov. Budou potřebovat hodně lidí. Ponechají si mě měsíc, pokud mě nepropustí až před zimou. Zůstaneš s matkou sám."

„Ano, otče." Bělovlasý usedl a pustil se do jídla, protože měl velký hlad.

Když potom odpočíval v hluboké tmě, zaposlouchával se do pravidelného dechu rodičů a přemýšlel. Neměli žádné zásoby na zimu, takže bude muset po otcově odchody> lovit ryby každý den, protože navíc bude třeba připravit mnoho sušených ryb, až si přijedou královské vozy pro daň. Nikdy ještě nevyplul na moře sám. Otec ho dosud nezavedl k starci žijícímu nad strží, kde byla sluj, o níž se říkalo, že vede k podzemnímu jezeru spojenému s mořem. Právě tam pobýval občas Poseidón, plavící se po mořích, a stařec byl jeho knězem. Tam sestupoval každý rybářův syn, tam vkládal ruce do vody, když nastala hodina jeho zasvěcení.' Možná že se mu Poseidón zjevoval v takové chvíli, možná že se tam děly ještě jiné věci, ale o tom Bělovlasý nevěděl, protože žádný ze zasvěcených nikdy neprozradil, co prožil v sluji. To, co věděl, mu řekla matka, a ta tam přece nikdy nebyla. Zasvěcen mohl být pouze ten, kdo dokázal, že je skutečným rybářem. Dovolí-li mu tedy otec před odchodem, aby vyplul sám na moře ...

Dlouhý sestup z hor i únava mu sklížily víčka dříve, než nabyl jistoty, že ho otec po návratu z města zavede k starci. Probudil ho tichý rozhovor rodičů. Když otevřel oči, matka svazovala bílý plátěný uzlík. Otec seděl na lavici a potíral řemínky sandálů olejem

A nyní otec zmizel v úvozu. Bělovlasý napjal zrak. Chvíli se mu zdálo, že vidí maličké obrysy vzdálených věží i pásmo hradeb na nízkém pahorku, vystupující z ranního oparu. Bylo velmi teplo, příliš teplo. Pohlédl na čistou, bezmračnou oblohu a opakoval v duchu poslední otcova slova:

„Ano, smíš. Vím, že budeš chtít vyplout ještě dnes. Ale hled', aby ses příliš nevzdaloval od břehu. Jakmile se začne obloha zatahovat, kbrať zobák lodi bez meškání k břehu."

Otočil se a rozběhl se točitou stezkou mezi balvany. Z dálky, za výstupkem skály, se ozýval tlumený, tak dobře známý zvuk otáčejících se žernovů a tichý matčin zpěv. Určitě je teď velmi ustaraná, i když to na sobě nikdy nedává znát. Dosud nespatřil slzy tv jejích očích.

Ohlédl se a vystoupil na velký balvan. Otec právě procházel loukou. Stádečko koz ho poznalo a rozběhlo se k němu. Otec zůstal stát a pohladil po :hlavě malého, nedávno narozeného kozlíčka. Potom šel dál. Jedna koza běžela za ním, ale potom se vrátila. Bělovlasý seskočil z balvanu. Byla to vždy jedna a táž píseň,píseň Žernovů, zpola prosebná, zpola pochvalná, oslavují- cí Velkou matku, Qedli ránkyni všeho života na zemi. Vstoupil do domu. Matka zvedla hlavu. Žernovy utichly.

,Dovolil?" klidně se otázala.

Přistoupil k ní, uchopil tyč žernovu a lehce ji otočil kolem osy. Kámen zadrkotal a umlkl.

„Věděla jsi, že ho o to poprosím?" usmál se.

„Uplynulo čtrnáct let od chvíle, kdy ti bohové dovolili spatřit světlo světa a mně dali tebe. Tvůj otec vyplul poprvé na moře, když dovršil čtrnáct let. Právě tak jeho otec i můj. Ale věřila jsem, že ti dovolí vyplout teprve po svém návratu, až bude moci zpovzdáli nad tebou bdít. A že tě s příchodem jara zavede k starci, aby z tebe učinil muže. Vím, že jsi rozumný a víš o moři tolik, kolik vědět máš. Ale přesto by mi bylo milejší, kdyby byl otec zde, a nikoli v městě."

„Král může otce zadržet až do období dešťů, kdy se nevztyětijí žádné budovy, bude-li taková jeho vůle. Jenomže období dešťů je obdobím rozbouřených hlubin a severního větru, kdy vytahujeme lodi na břeh a schováváme je pod střechou. Nevypluji-li teď, kdo uloví a nasuší ryby na zimu pro nás a pro krále, až pro ně pošle své služebníky?"

„Je to pravda," tiše odvětila matka, „nemohl ti to nedovolit. A stane se tak, jak budou bohové chtít. Vypluješ ještě dnes?"

„Ano, matko."

„Kéž ti bohové sešlou ryby, aby potěšily tvé srdce."

Bělovlasý se zachvěl. Kam až sahala jeho paměť, říkala tato slova otci, kdykoli měl vyplout na moře.

Rychle odvrátila hlavu, zahanbeně otřela z tváře slzu a usmála se na něho.

„Vyrostl jsi. Jsi téměř stejně vysoký jako otec, i když se mu zdaleka nevyrovnáš silou. Sama nevím, kdy se to stalo. Jez.”

Zvedla jednu ze dvou placek ležících vedle ohniště, odvinula velký list, do kterého byla zabalená, a podala mu ji. Zapíjel ji kozím mlékem z hliněného dvouuchého hrnku.

Žádný z nich nepromluvil. čím je chvíle významnější, tím bedlivěji naslouchají bohové, a žádnému smrtelníkovi není známo, co je může rozhněvat a co potěšit. Matka opět uchopila tyč žernovu a začala ji otáčet s tichým popěvkem. Snědl placku, dopil mléko, vstal a přistoupil 'k stěně, na které visely harpuny a trojzubce. Ačkoli si matka nepřestala broukat a žernovy stále šuměly, věděl, že ho pozoruje.

Harpuny měli čtyři, silné dubové dřevce zakončené rovnými špičkami buvolích rohů. Buvolí roh je dutý, ale tyto byly vyplněné olovem.

Když vyplouval s otcem, brával s sebou obvykle nejlehčí. Tentokrát ji jen potěžkal v ruce, pověsil zpátky na kolík. Bezděčně se otočil. Matka hleděla na otáčející se kámen a tvářila se, jako by .si nevšímala jeho. počínání.

Bělovlasý sňal druhou, trochu těžší harpunu a přejel konečky prstů po jejím ostří. Potom ještě napjal lanko protažené otvorem v násadě dřevce, aby se přesvědčil, je-li dost pevné. Hodil harpunu na plachtu menší lodi, složenou v koutě, a dotkl se hrudi, kde měl pud chiténern dlouhý nůž, který nosil vždy u sebe zastrčený do pochvy z kozí kůže. Sňal ještě trojzubec. Byla to rozvětvená zčernalá dubová haluz s třemi přistřiženými větvičkami, opatřenými ostrými úlomky z tučňákovy čelisti. Bělovlasý položil opatrně trojzubec vedle harpuny. Stáhl z těla chitón a ponechal si pouze úzký pruh látky kolem beder. Byl připraven. Zvedl ze země plachtu a zamířil k východu.

„Počkej," pravila matka a vsunula mu pod paži druhou placku.

„Vyplouváš poprvé sám a chceš ulovit mnoho ryb. Vím, že se nevrátíš před večerem, nezažene-li tě bouře dřív zpět. Budeš mít hlad."

Usmál se. Už dávno ji přerostl, ale pohyb ruky, kterým pohladila jeho plavé vlasy,. mu připomněl doby, kdy stávali ve stínu skály a pozorovali moře a na něm otcovu loď, odlehlou tečku pod pruhem šedého plátna, plavící se po hranicích blankytného obzoru.

„Jdu, matko.”

Žernovy se zastavily, a když odhrnul ramenem závěs a stanul na prahu, přistoupila k němu.

„Je krásný den, příliš krásný," pronesla tiše. „Dívej se na oblohu a pozoruj hory."

Přikývl.

„Vím, matko. Nemusíš se bát. Kdybych se nestačil vrátit, zakotvím jinde a tam přečkám bouři."

„To učiň. A 'nezapomeň promluvit k bohům."

„Nezapomenu, matko."

Vyšel z domu. Na nedozírné vodní hladině se již třpytila mihotavá sluneční záře. Vzduch byl téměř nehybný.

Pohlédl na oblohu. Nebylo na ní jediného mráčku. Malé, nezbedné vinky ubíhaly pomalu k břehu, kde se lomily na balvanech s tichým šelestem.

Bělovlasý sestoupil k lodím, 'ukrytým mezi skalisky. Byly dvě — (velká a malá, 'připoutané k provrtaným kůlům, zaraženým hluboko do země. Odvázal menší, obrátil ji špičkou k vodě a začal ji tlačit po písku. Již rok 'vykonával tuto práci zcela sám. Sám ji dovedl rovněž bez otcovy pomoci vytáhnout na břeh, když skončil lov. Ale na velkou by ještě nestačil, i kdyby se mu nakrásně i podařilo dostrkat ji do moře. Povzdychl si. Menší loď byla vyrobena z vyhloubeného kmene a krásně vyhlazená. Uprostřed, na dně, byla výduť s otvorem, do níž se zastrkoval krátký stožár s malým ráhnem.

Jakmile spustil loď do vody, vztyčil stožár a upevnil jej tenkými provazy, aby ho náhlý závan větru nevytrhl. Provazy matka vždycky připravovala v zimě ze suchých vláken rostliny se žlutými květy, která nerostla na pobřeží, ale na jihu, na opačné 'straně pohoří, dva dny cesty odtud.

Připevnil plachtu k příčnému ráhnu a uvázal ji. Nakonec zvedl krátké veslo s širokými lopatkami, uložené na dně, napřímil se, vzhlédl k obloze, přitiskl k čelu dřevce harpuny a pronesl nahlas:

„Dovolte, aby odplula ona i já. Dovolte, abychom se ona i já vrátili zpět."

Postrkoval lod, až měkce Sklouzla do vody. Potom se odstrčil veslem od velkého balvanu a začal pravidelně iveslovat. Za celou tu dobu se ani jednou neohlédl, aby mu některý ze zlých duchů

neuzavřel cestu zpět. Srdce mu prudce tlouklo, ale nebyla to námaha, která je uvedla v klas. Vyplouval na moře poprvé sám.

Čas pomalu uplýval. Bělovlasý seděl na zádi. Těsně před ním se pohupovala svinutá plachta a tiše klepala o stožár. Veslo brázdilo s tichým šploucháním vodu. Slunce se mu opíralo do zad. Bylo stále tepleji. Zvedl hlavu. Byl tak šťastný, že nemohl myslet na to, proč je na moři. Po levé straně se tyčil temný hřbet mysu. Až tam dopluje, napne plachtu a loď poháněná lehkým severním větrem zamíří k rozlehlým mělčinám, kde i velké ryby plovou těsně pod hladinou. Byl tam již mnohokrát s otcem. Ale dnes bude lovit sám. Teprve nyní si uvědomil, jak důležité bude vše, co se dnešního dne přihodí. První rybolov byl předzvěstí pro celý život.

Vypustil na chvíli veslo, ponořil konečky prstů do vody a tiše zazpíval:

Nehněvejte se, ryby,

nehněvejte se, moře,

ani ty, Poseidóne.

Po skončeném lovu

na obětním kameni

složím ti kořist největší.

Teprve teď se ohlédl. Břeh, skály i dům ukrytý mezi nimi byly stále ještě velmi blízko, ale pobřežní čára i místo, kde se viny rozlévaly na písku, se již začaly ztrácet za nevelkými vodními hřívami. Chvíli se mu zdálo, že vidí na obromském balvanu, na němž před chvílí stál, známou postavu. 'Sluneční paprsky ho mírně oslnily. Usmál se. Matka by přece nestála na balvanu, ale v stínu skalní rozsedliny, kde byl jejich dům. Otočil hlavu. V dáli, kde končil obzor, se tyčily dva vysoké ostrovy tak odlehlé, jako by nebyly na zemi, ale na nebi.

Žár sílil. S pohledem upřeným na výběžek mysu stejnoměrně vesloval. Konečně spatřil vybíhající břeh třetího ostrova, který byl blíž a výrazně se rýsoval na obloze. Jmenoval se Tenedos.

„Co by teď udělal otec?" řekl nahlas a vzápětí si odpověděl na tuto otázku. „Kdyby otec spatřil Tenedos, obrátil by loď k mělčině a lovil na jejím okraji. A vrátil by se záhy, před západem, protože strhne-li se 'bouře, bude vanouc vítr od pevniny."

Ano, byla to pravda. V tomto ročním období často přicházely

bouře z hor. I kdyby první náraz nepotopil křehkou kocábku, vichr by ji zahnal na zpěněných vinách tak daleko, že by třebas už nikdy nespatřil rodný břeh.

Blesklo mu ještě hlavou, že by se měl vrátit dřív, protože bouře by mohla vyplašit kozy, a zatoulá-li se některá v noci do lesa, mohl by ji ukořistit pardál. Ale to se již začal za bílým ostrohem mysu vynořovat ostrov. Viděl výrazně starou dubinu porůstajleí jeho svahy. Navštívil kdysi s otcem nevelký přístav, ukrytý za úpatím hory. Král Tenedu byl 'bratrem trojského krále, jemuž náleželo celé pobřeží i krajina kolem něho. Právě zde kotvily černé válečné koráby obou bratří a střežily jak vstup 'do města, tak i úžinu táhnoucí se na sever k moři. Ačkoli vybudovali mohutné loďstvo, podařilo se červeným fénickým lodím nebo černým achajským pirátským padesátiveslicím proklouznout v některých letech uprostřed noci úžinou mezi ostrovem a pobřežím a pochytat zajatce téměř u městských bran. Člověk byl cenným, vyhledávaným zbožím, za kterým podnikali korsáři nejnebezpečnější výpravy.

Ale ve dne byly trojské vody bezpečné jako rodný dům, rybář na nich mohl volně lovit a nemusel s obavou sledovat blankytný obzor. Žádný pirát na světě by se v sluneční záři nepřiblížil dobrovolně ke královskému městu.

Tu zadul nad lodí větřík a zčeřil vodní hladinu. Bělovlasý vstal, rozvinul plachtu á připevnil ji. Před sebou měl temnou, zelenou hlubinu. Dál bylo moře téměř bílé. Mělčina. Nezahlédl žádnou jinou lod. Rybáři zřejmě ještě nevypluli, nebo lovili u .ústí řeky, kde jim kynul lepší úlovek, protože ryby rády vyhledávaly tato místa, kde jim voda přinesla lecjakou pochoutku darem z pevniny.

Plachta se prudce zatřepetala, ale potom chytila vítr a vydula se. Loď klouzala teď po vodě daleko rychleji.

Bělovlasý protáhl lanko harpuny otvorem v zobci lodi a pevně je přivázal. Uložil harpunu na dno vedle pravé nohy a zvedl trojzubec. Současně obrátil oči k břehu. Brzy je však přivřel, oslněn slunečními paprsky. Zahlédl y bílém mlžném oparu štíhlý horský štít, čnějící vysoko nad pohořím,

„Ido, horo otců, Velká matko, buď při mně. Zahajuji lov." Svraštil obočí. Ne, na nic nezapomněl. Vyřkl všechna slova, která pronáší dospělý rybář, aby si nepopudil bohy. Oddychl si

s úlevou, a když se ohlédl, zapomněl ihned na bohy, posvátné hory i domov. Před ním se prostírala mělčina a mořští živočichové, které měl zabít.

Pomaloučku, jako by se bál, že vyplaší ,neviditelnou rybu, namířil proti hladině trojzubec a znehybněl.

„Udeřím první rybu, která připluje. Bude to ivěštba. Zasáhnu-li ji, vrátím se s bohatým úlovkem."

Zdálo se mu, že to trvá nekonečně dlouho, ačkoli čekal pouhých několik chvil. Klečel ve vyhloubené přídi a nehnutě pozoroval vodu, i když mu v tom bránily sluneční paprsky, poskakující po hladině. Vtom se těsně pod jejím povrchem mihlo něco nevelkého, stříbřitého. Bez rozmýšlení udeřil, a když zvedl trojzubec, zatřepetala se na jeho hrotu malá rybka. Stáhl ji patou na dno lodi. Vymrštila se, a tak ji uhodil dřevem po hlavě. Znehybněla. Byla to dobrá věštba.

Zvedl hlavu. Loď již dospěla k okraji mělčiny. Rychle svinul plachtu a vrátil se na příď. Věděl, že ho teď vítr sám pomalu požene k ostrovu.

Pod hladinou se opět mihla rybka a za ní další. Bělovlasý

trojzubec a uchopil harpunu. Na okraji mělčiny se vždy proháněla hejna rybí havěti. Kdyby seděl na zádi otec, udeřil by možná ještě jednou, aby mu předvedl svou obratnost. Ale dnes byl sám. Jestliže věštba nelhala, měl by osud zahnat jeho loďku k bohatší kořisti. Svíral tedy těžký dřevec harpuny a čekal.

Slunce pražilo stále prudčeji. Ještě jedna malá stříbřitá rybka a potom nic. Zavanul prudší vítr, zasvištěl v svinuté plachtě a ztichl. Nad nízkými vinami přeletěl velký bílý pták a přehoupl se na nehybných křídlech. Ale náhle se plynulá přímka jeho letu zlomila, spustil se střemhlav do moře a potopil se, až voda zavířila. Vzápětí se opět vynořil a mávaje těžce křídly vzlétl s mihotající se, zoufale se zmítající rybkou v zobidcu. Bylo to i jeho loviště. Chlapec, ho vyprovodil očima. Pták letěl přímo k pevnině, asi nesl kořist mláďatům, která ho již očekávala tv hnízdě ukrytém někde v štěrbině strmých, nedostupných pobřeinich skal.

Klouzal očima po jasně osvětleném hřbetu pohoří a dalekém horském řetězu. Ani jediného mráčku. Spiní-li se předpověď, bouře se možná vůbec nepřižene a bude moci zkoušet štěstí na mělčině, dokud slunce nezapadne.

Když pohlédl opět na vodu, stiskl ihned pevněji harpunu. V dálce se vymrštila nevelká ryba, zatřpytilo se v slunci a vrhla zpátky do hlubin. Kousek blíž se objevila další. Náhle jako by se kolem něho zahemžily rychlé, mrštné blýskavice. Letěly poslepu velkým hejnem přímo proti lodi, otíraly se o ni a zase uháněly dál mrskajíce sebou v těsném shluku.

Neušlo mu, že jsou vyděšené. Směřovaly k samému středu mělčiny, jako by věděly, že tam jejich pronásledovatel uvízne v písku. Snažil se vypátrat, odkud jich připlouvaly takové tisíce, a zahrnout očima co největší vodní plochu. Stíhají-li velké ryby hejno hluboko pod hladinou,' budou muset vyplout daleko výš, protože dno se na okraji mělčiny prudce zvedá.

Ale nikde žádnou nezahlédl. Vtom ... Sotva ji uviděl, hned zmizela. Velkou, ostrou ploutev obrovské ryby. Hned potom, kousek vpravo, se vynořily další dvě. Tuňáci!

Velcí, žraví dravci objevili zřejmě před chvílí klidně plující rybí hejno a okamžitě je začali pronásledovat, chytat kořist, hltat ji bleskurychle a hnát se za ní dál.

„Tady jste," zašeptal a stiskl rty. Jeho ruce sevřely ještě pevněji harpunu. Co do velikosti se s nimi nemohla měřit žádná ryba ve zdejších vodách vyjma delfínů, ale ti byli posvátnými tvory a žádný rybář by se neopovážil jim ublížit. Kromě toho delfíni svá mláďata kojili, takže vůbec nebyli rybami, ale potomky prastarého lidského plemene odsouzeného za dávno zapomenuté viny k věčnému trestu ve vodních hlubinách.

Tuňáci byli pokládáni za nejcennější kořist, ale kladli tuhý odpor. Největší přesahovali délkou rybářskou loď a pouze .nejobratnější lovci se s nimi odvážili utkat. Vyznačovali se obrovskou silou a ten, kdo je nezasáhl rázným úderem harpuny hluboko mezi boční ploutve, aby se její ostří zabodlo přímo do srdce, mohl se navždy rozloučit nejenom s harpunou a s lodí, nýbrž i se životem, protože raněný obr poslepu útočil, tloukl mohutným ocasem, jímž mohl snadno roztříštit a potopit jeho loď.

Opět zahlédl dlouhý, modrý hřeben na tuňákovu hřbetu. Tentokrát byl blíž, potom se přiblížil ještě víc, v příštím okamžiku se vynořil téměř celý, ale vzápětí zmizel, potápěje se stále hlouběji za kořistí. Bělovlasý se rychle rozhlédl. Dospěl se svou bárkou do samého středu mělčiny. Pustí-li se tuňáci

poplují těsně pod hladinou. Dno bylo stále blíž. Jak hleděl na