OmniPage 17
Vracím se ke svému projektu, ve kterém zkouším schopnosti OCR programů. Po FineReaderu 10, který jsem zkoušel minule, přišla řada na OmniPage 17 firmy Nuance.

Vracím se ke svému projektu, ve kterém zkouším schopnosti OCR programů. Po FineReaderu 10, který jsem zkoušel minule, přišla řada na OmniPage 17 firmy Nuance.

Už delší dobu používám pro zpracování svých knížek do elektronické podoby FineReader 9.0. Jsem s ním v zásadě spokojený – už jsme si na sebe vzájemně zvykli, naučil jsem se jeho výstup upravovat do podoby, která mi vyhovuje, vím, na co si u něj dávat pozor. Proč tedy měnit, co funguje? Protože vývoj jde v tomto oboru dost rychle kupředu a to, co bylo loni skvělé, už letos může být jen průměrné. A protože převod knih do elektronické podoby stále ještě stojí hodně práce, každé zlepšení se počítá. Rozhodl jsem se proto vyzkoušet, jak si stojí aktuální verze OCR programů – jestli by třeba nestálo za úvahu aktualizovat. Jako první jsem vyzkoušel FineReader 10 – jako nástupce dosud používaného programu byl jasným kandidátem…
Jedním z řady programů, bez kterých si umím svoje PC jen obtížně představit, je AutoHotKey – free nástroj pro vytváření hotkeys, přemapovávání kláves i obecné psaní skriptů. Od ostatních programů tohoto typu se liší zejména svým přístupem – místo na sestavě povolených operací je založen na vlastním skriptovacím jazyce, ve kterém si jeho uživatel může napsat skoro cokoliv – pokud to umí.

U3 je technologie firmy Sandisk, která umožňuje snadno spouštět přenosné aplikace ze speciálně zformátované klíčenky. Mě až dosud naprosto míjela, protože ačkoliv mám flashdisk s podporou U3, tuto technologii nepoužívám (mimo jiné proto, že nejsem dost neopatrný na to, abych měl někde zapnutý autorun) – když jsem si před časem klíčenku Sandisk Cruzer Contour kupoval, bylo to proto, že to byla jeden z mála cenově dostupných hardwarově šifrovaných flashdisků a můj předchozí Kingston DataTraveler Secure měl na některých počítačích problémy s kompatibilitou. Mezitím se ukázalo, že s bezpečností Sandiskovských klíčenek to není zrovna slavné, čímž mi z celé investice zůstal jen docela rychlý, ale také dost velký kousek hardwaru. Nyní jsem však narazil na to, že v U3 klíčenkách jde standardní zaváděcí program nahradit svým vlastním kódem a flashdisk využít poněkud netradičně jako servisní bootovací zařízení.
Ve svém počítači už řadu let s úspěchem používám nejrůznější ramdisky – programy, které dovolí k části operační paměti přistupovat, jako kdyby to byl klasický pevný disk, tzn. vytvářet v ní soubory, kopírovat je, spouštět v ní programy a podobně. Základní výhodou přitom je rychlost práce s ramdiskem – přístupové doby se pohybují řádově v desítkách nanosekund (asi tak 100 000krát rychlejší než u klasických disků), přenosové rychlosti přinejmenším v jednotkách GB za sekundu (řádově desetkrát více než u nejrychlejších rozumně dostupných dnešních médií včetně SSD). V dalším textu uvedu několik způsobů, jak výhody ramdisku co nejlépe využít, a doporučím několik programů, které mám důkladně vyzkoušené.
Po deseti dnech s novým a vychvalovaným operačním systémem Windows 7 (v 64bitové verzi) házím ručník do ringu a vracím se – aspoň prozatím – k Windows XP. Příčinou přitom není ani předem tušený konzervativismus, ani nefunkčnost některého klíčového hardwaru, ale vlastnost, pro kterou jsou Windows 7 vesměs opěvovány – stabilita, respektive její nedostatek. Nepřeháním, když řeknu, že za deset dní používání Windows 7 jsem počítač restartoval víckrát než za dva roky používání XP, a to i poté, co skončily instalace.
Rozhodl jsem se, že se přeci jenom podívám na Windows 7. Sice nejsem ani zdaleka přesvědčen o tom, že je to bůhvíjak dobrý operační systém (ve smyslu, že mi proti Windows XP přinesou zásadní výhody), ale podle všeho to je poslední možnost, jak na 64 bitů přejít pokud možno postupně a bez velkého šoku. A hned na začátek jsem dostal příležitost se celé odpoledne vyvztekat hned na čtvrté obraovce instalátoru: Dál než k výběru cílového disku jsem se nedostal, protože instalátor tvrdohlavě stojí na svém, že „Instalační program nemohl vytvořit nový systémový oddíl nebo najít existující systémový oddíl. Další informace naleznete v souborech protokolu instalačního programu.“ Řešení se nakonec našlo, ale že to dalo práci!
Den před oficiálním vypuštěním Windows 7 vydali vývojáři TrueCryptu verzi 6.3. Vzhledem k tomu, že jednou z klíčových nových vlastností nového TrueCryptu je „plná podpora Windows 7″, lze se domnívat, že tato časová shoda není zcela náhodná
. Já sice Windows 7 zatím neplánuji (resp. plánuji, ale odkládám, protože z nich mám obavy), ale už mě začala výrazně omezovat některá omezení starších TrueCryptů, takže jsem šest-trojku stáhl a vyzkoušel. Závěry? Střídavě zataženo.
Pro přístup ke svým datům tradičně používám FTP protokol, hlavně pro jeho širokou podporu a dobré možnosti nastavení. Jako server jsem dlouho používal War FTP Daemon, který ale poněkud ustrnul ve vývoji. Lákal mě přechod na SlimFTPd, velice malý a rychlý server, vadou na kráse ale byla cena a některé chybějící featury. Uvolnění SlimFTPd jako open-source v říjnu 2006 vyřešilo první problém a přimělo mě sem tam do kódu sáhnout a doplnit si ty části, které mi chyběly. Dnes už používám výhradně SlimFTPd.
Jak už jsem tu jednou uváděl, pro správu souborů používám FAR Manager. Uznávám, že Total Commander je mnohem rozšířenější, ale mě prostě svými funkcemi a svým ovládáním nevyhovuje. Přesto existuje jedna featura, kterou jsem uživatelům Total Commanderu vždy záviděl – synchronizace adresářů (Synchronize folders). FAR má v základu jenom jednoduché porovnání, které označí rozdílné soubory, a podobnou funkčnost (ale jenom tu!) nabízejí i dostupné pluginy (Advanced Compare, Deep Compare apod.). V průběhu let jsem se už dlouho zabýval možností, napsat si vlastní synchronizační plugin, ale lenost byla vždy silnější než potřeba. Ale přeci jenom kód postupně přibýval a dnes už mám plugin funkční. Download naleznete dále ve článku.