Sea Creature (Victor Methos)

Už od dětství, kdy jsem se seznámil s knihou 20000 mil pod mořem, jsou mojí oblíbenou lidožravou potvorou obří chobotnice, krakatice a vůbec cokoliv, co je velké a má chapadla. Bohužel jde o zvířátka vzácná, nejen v realitě, ale i v literatuře, a pokud už se objeví, tak jen v epizodní roli. Vlastně znám jen jednu knížku, která se od začátku do konce zabývá obří krakaticí, a to je Beast (Zvíře, nebo spíš Netvor). Až na začátku letošního roku jsem narazil na další – obálka Sea Creature od Victora Methose nenechává na pochybách, o čem asi tak knížka bude…

Sea Creature (Victor Methos)

Zápletka je pro žánr „nature amok“ natolik klasická, že snad ani nemá smysl se jí zabývat: U břehů Chile se ztrácejí rybáři a nikdo neví přesně proč, místní úřady o tom ale nechtějí nic vědět, aby náhodou neodehnaly turisty. Pak ale zahynou i první turisté, ještě ke všemu dcera amerického politika a bratr hlavního hrdiny Patricka, a v tu chvíli se věci dávají do pohybu. Postupně začne vyplouvat na povrch, že pachatelem je krakatice obrovská, a začnou se organizovat skupiny, které ji chtějí ulovit. Nejpřednější je asi miliardář, trpící nevyléčitelnou nemocí, který doufá, že se mu z krakatice podaří získat lék. A dál už je to asi jasné…

Methos jde s akcí rychle na věc – i kdyby vás obrázek chapadla na titulní stránce nepřesvědčil, o čem asi tak bude kniha, tak po prvních třech větách knihy už bude jasno. Ještě jasněji bude po první kapitole, kdy už budeme mít první oběti – zapomeňte na pomalé budování napětí, tahle kniha nebude zabitými šetřit. A jak ukáží následující kapitoly, pokud bude možné jejich vnitřnosti rozsypat po širokém okolí, tak to také udělá.

Tím bohužel výčet kladů končí a dostáváme se k tomu, v čem kniha selhává. Je toho hodně. Když to vezmu chronologicky, tak prvním velkým problémem je to, že kniha v podstatě není knihou, ale spíš sérií novelizovaných videoklipů: Každá kapitola, a těch je v 300stránkové knize přes desmdesát, je vlastně uzavřenou epizodkou, která často nemá vůbec žádnou návaznost ani na to, co se dělo před ní, ani na to, co se bude dít potom. Jde čistě jen o to, aby se akce ani na chvíli nezastavila a čtenář neměl příležitost knihu odložit. V důsledku toho děj neustále přelétá z jednoho místa na druhé, chvíli jsme na moři a sledujeme útočící krakatici, vzápětí někde v džungli, kam hrdinu Patricka unesou místní bandité za účelem vymáhání výkupného (autor si neodpustil ani klasickou epizodku s tekoucím pískem), pak ve slumech, atd. atd.

Naprosto zásadním problémem, který z předchozího vyplývá, je, že pokud se situace nějak zamotá, musí se problém vyřešit pokud možno ještě v téže kapitole, aby ho autor mohl pustit z hlavy a soustředit se zase na něco jiného. Pokud se situace nevyřeší hned, tak se nevyřeší už nikdy, protože autor už ji z hlavy pustil a nikdy se k ní nevrátí. Zapomeňte na nějaká vysvětlení – Patrick je prostě ta jediná osoba, která je schopna krakatici zničit, a proč, to čtenáře nemusí zajímat – nebo třeba budoucí dopady současných činů: následek se buď odehraje okamžitě, nebo už po něm nikdo nikdy ani nevzdechne.

Samostatnou kapitolou je chování krakatice. Vzhledem k tomu, že téměř všechny poznatky o tomto druhu zvířat máme z jejich vyplavených mršin, si může autor fikce o nich dovolit skoro všechno. Methos, na rozdíl od Benchleyho, ovšem pominul i ten nejzákladnější výzkum, že by si třeba otevřel Wikipedii nebo klidně i knihu Beast a svou krakatici namodeloval podle nich. Ne, on se podle všeho podíval na televizní minisérii The Beast, natočenou dost hrozně podle knihy Beast, a všechna svoje „fakta“ o obří krakatici vzal odtamtud. Případně si je „domyslel“ – dokonce ani v televizi nešli scénáristé až tak daleko, že by krakatice byla schopná ulovit svou oběť i na suché zemi daleko od moře; kdyby k tomu nedošlo dříve, tak od kapitoly 23 (to je ve čtvrtině knihy) už fakt nejde brát Sea Creature vážně.

Kniha vůbec vzbuzuje dojem, že jde o scénář nějakého laciného televizního nature amok filmu, zhruba na úrovni toho, čím nás zásobuje SyFy (dříve Sci-Fi) Channel posledních cca 7 let. Odpovídá tomu neustálé přehazování lokací (divák je vyzbrojen nebezpečným dálkovým ovládáním, nesmí se mu tedy dát příležitost zmáčknout tlačítko), jednoznačná preference vizuální stránky věci (což tedy v knize moc nefunguje), ovšem v co nejlacinější podobě, protože rozpočet je velmi omezený, až po vysloveně stupidní závěr. Bohužel se autorovi nepodařilo dosáhnout toho, aby kniha byla tak špatná, aby byla vlastně zábavná – je jenom špatná.

Speciální problematikou je technická stránka knihy. Dnes se v souvislosti s e-knihami hodně mluví o tom, jak spisovatelé úplně mohou obejít ty pijavice nakladatele a celou knihu vydat vlastními silami, čímž dosáhnou mnohem většího zisku a čtenář přitom ušetří. Methos takhle svoje knihy vydává a celkem si obchodní model na svém blogu pochvaluje. Já tedy až tak dalece spokojen nejsem – Sea Creature má přijatelně kvalitní tisk (kupoval jsem papírovou verzi knihy), protože s tím neměl Methos nic společného, ale to je z pozitiv všechno. Negativa jasně převažují – použití špatně čitelného fontu a nevýrazně odlišených kapitol lze brát jen za drobný estetický prohřešek, ale to, že kniha neprošla absolutně žádnou korekturou a doslova se proto hemží gramatickými (špatné tvary sloves, špatná slova jako taková, náhodná interpunkce…) i slohovými (zhruba každých 5 kapitol se autorovi popletou jména postav) chybami, to mi opravdu vadí. Pokud by Sea Creature měla být ukázkou toho, jak bude vydávání knih bez nakladatele fungovat, tak se těm zlým upírům, co utlačují chudáky autory, zamítají geniální knihy jako neprodejné a když už něco vydají, tak čtenáře obírají o poslední dolar, omlouvám a nabízím všechnu svoji krev k vysátí. Self-publishing v té podobě, kterou předvedl Methos, tedy opravdu nechci.

Skoro se až cítím trapně, že jsem spadl do stereotypu „Když se mi dílo nelíbí, tak na něm musí být špatné úplně všechno“, ale Sea Creature je bohužel zrovna tím případem, kdy to tak opravdu je. Až na kvalitu tisku mě vážně nenapadá nic, co bych mohl na knize pochválit, a důrazně každému doporučuji, aby se tomuto odpadu vyhnul. Uznávám, že v oblasti obřích hlavonožců není zrovna na výběr, takže člověk musí poněkud snížit svá kritéria, ale tohle je přece jen trochu moc. A teď mě omluvte, jdu se trochu uklidnit při dalším přečtení IMHO nejlepší knihy Petera Benchleyho, Beast.

Podobné příspěvky:

2 komentáře “Sea Creature (Victor Methos)”

  1. avatar pepak napsal:

    Radek: Něco takového jsem kdysi dávno četl, ale fakt si nepamatuju název nebo autora. Každopádně jsem ale došel k tomu, že preferuji plně fiktivní obří chobotnice před kryptozoologickými.

  2. avatar Radek napsal:

    Jen pro zajímavost. Znáš Jaroslav Mareš – Legendární příšery a skutečná zvířata?

Leave a Reply

Themocracy iconWordPress Themes

css.php