The Secret People (John Wyndham)
Se jménem Johna Wyndhama se čeští čtenáři setkali přinejmenším u Dne trifidů, ale ani další autorovy novely u nás nejsou neznámé – až na několik málo kousků, mezi které patří nejen zbrusu nový (teprve nedávno nalezený) Plan for Chaos nebo podle mě výborný Trouble With Lichen, ale zejména několik novel z Wyndhamova nejrannějšího období. Tou nejstarší z nich jsou The Secret People (Tajní lidé nebo možná Tajná rasa) z roku 1935.
Hlavním hrdinou knihy je bohatý průmyslník Mark, který tráví svoji dovolenou poletováním v soukromém tryskovém letadle (Wyndham mu říká „Rocket-plane“, tj. raketové letadlo) nad Evropou. Při zastávce v Alžírsku náhodně narazí na Margaret, kterou sbalí a pozve na palubu, aby si mohla prohlédnout Nové moře shora. Co je to „Nové moře“? V Alžírsku byl nedávno spuštěn projekt, jehož cílem je zavodnit Saharu, a „Nové moře“ je název pro obrovskou masu vody, kterou už se podařilo do pouště napumpovat a udržet ji tam. Zatím je to jen umělé slané jezero, ale časem, jak bude vody přibývat, se z něj stane skutečné moře.
Při výletu pochopitelně dojde k menší nehodě, na kterou naváže několik náhodných událostí, které postupně zavedou Marka s Margaret i se zbytky jejich letadla do podzemního jeskynního komplexu, evidentně inspirovaného Verneovou Cestou do středu Země. Ten se vyznačuje několika neobvyklými znaky, například tím, že je osvětlen neznámým zdrojem světla, a v neposlední řadě i tím, že je obýván zcela neznámou lidskou rasou, která nikdy nevychází na povrch a jejíž život je naplněn pěstováním poživatelných hub a hlídáním, aby se nikdo z povrchu, kdo náhodou zabloudí do jejich jeskyní, už nikdy nedostal ven.
Wyndham to tehdy ještě nemohl vědět, ale už v jeho první novele jsou vidět motivy, které ho o čtvrt století později proslaví v sérii katastrofických děl. Stejně jako ve Dni trifidů nebo Kuklách ani v The Secret People nejde jen o boj s evidentním protivníkem (trifidy, dopady nukleární katastrofy, zde s podzemními trpaslíky blokujícími cestu ven), jádro problémů se nachází ve vztazích lidí, kteří se stali oběťmi situace: v podzemí totiž nejsou jen Mark s Margaret, ale spousty a spousty dalších lidí, kteří tam nějakou náhodou zabloudili. Někdo je tam déle, někdo kratčeji, ale skoro všichni chtějí ven a skoro všichni mají kolidující představy o tom, jak toho dosáhnout. Právě v zachycení lidských vztahů v mezních situacích je nejvíc vidět podobnost mezi The Secret People a řekněme Dnem trifidů. A samozřejmě i v tom, že zdaleka ne vždy lze evidentního záporáka jednoznačně odsoudit.
Wyndhama nemám zrovna zařazeného mezi autory, kteří by se vyžívali v násilí – a když už je nějaké potřeba, tak se odehraje rychle a čistě na několika řádcích. To v The Secret People není tak docela splněno, velká bitva mezi vězni a trpaslíky je popisována dost dlouho a dost syrově, ale upřímně řečeno celkem nezáživně – prostě se dvě tlupy na X stránkách mlátí po hlavách primitivními kyji. V závěru se ale objeví jeden ze záblesků Wyndhamovy geniality v podobě velmi intenzivní a velmi brutální mučící scény, která se nicméně skoro celá odehraje ve fantazii čtenáře, Wyndham jen lehce naznačí; je to velmi podobné jako v Kuklách (kde se v jedné fázi knihy „normální“ lidi zmocní dvou telepatů a chtějí z nich dostat informaci, kdo jsou ostatní telepaté) nebo ve Vetřelcích z hlubin (útok vetřelců na vesnici), ale v ještě hrozivější podobě. Zrovna tohle je jedna z klasických scén, které mi stačí si připomenout a hned mi běhá mráz po zádech.
Na druhou stranu je znát, že The Secret People jsou v podstatě prvotina a že to Wyndham ještě neměl vyladěné. Úvod je poměrně zdlouhavý (byť pro pochopení situace potřebný), celá situace s osvětleným jeskynním komplexem s dostatečnými zásobami jídla je obtížně uvěřitelná a způsob, jakým se všechno nakonec vyřeší, má ještě daleko do preciznosti Wyndhamových pozdějších závěrů.
To je jeden z důvodů, proč bych určitě nedoporučil The Secret People člověku, který si chce přečíst jednu nebo dvě Wyndhamovy knihy, aby byl v obraze o autorovi; na druhou stranu, pokud se vám Wyndhamův styl líbí, tak The Secret People i přes své nedostatky vůbec nejsou špatnou volbou. Přesto, že vznikly tak dlouho před tím, co dnes vnímáme za autorovo vrcholné období.
