Shattered World (Michael Reaves)
Musím se přiznat, že nálada na experimenty v oblasti literatury mě už z větší části přešla – vesměs se snažím držet osvědčených autorů a jen málokdy riskuji s novými. Ovšem když už se k mě neznámým tvůrcům nějakou náhodou dostanu, přečtu si je – co kdyby šlo o pěknou knížku? A to je právě případ fantasy Shattered World od u nás téměř neznámého Michaela Reavese – knihu jsem získal jako jednu ze součástí balíčku, ve kterém byla kniha, o kterou jsem měl zájem (je jednodušší prostě vzít všechny knihy než se s prodávajícím dohadovat o tom, ať polovinu zásilky hodí do popelnice) a přečetl ji. Výsledek? Top-10 mých knížek zůstal nezměněn, ale přesto je Shattered World dílem, které stojí za to znát.
Lví podíl na přitažlivosti Shattered World má zvláštní pojetí světa i postav, které bere staré známé fantasy prvky, ale originálním způsobem je upravuje a posouvá, takže ve výsledku vznikne něco, co je čtenáři současně dobře známé i úplně nové. Vezměte si už samotný svět, ve kterém se kniha odehrává: Ve své podstatě jde o klasický fantasy svět jako každý jiný, s mágy bydlícími ve vysokých věžích, válečníky toulajícími se po okolí i zapadlými putykami plnými mistrů zlodějů. Po venkově pobíhají trollové a jiné mýtické potvory, každou chvíli narazíte na vlkodlaka nebo upíra. Inspirace herním systémem Advanced Dungeons & Dragons je do očí bijící už od prvních stránek, neustále jsem čekal, kdy se autor zapomene a uprostřed bitky začne házet dvacetistěnnou kostkou. Dokonce bych řekl, že svět Shattered Worldu je mnohem víc AD&D-ovský než knihy přímo z prostředí AD&D. Hned od začátku je tak čtenář vržen do prostředí, které důkladně zná.
Do toho ovšem vstupuje originální prvek: kniha se jmenuje „Shattered World“ („Roztříštěný svět“) proto, že dotyčný svět skutečně je roztříštěn na spoustu malých kousků. Před tisíci lety to bylo jinak, svět byl celistvý jako každý jiný. Pak ale přišel Nekromancer s obrovskou mocí a ještě větší pýchou a pokusil se donutit celý svět, aby ho uznal za svého vládce; svět odmítl a Necromancer se ve vzteku rozhodl, že když svět nebude mít on, nebude ho mít ani nikdo jiný – a svou magií celý svět rozdrtil na malé kousky. Tisíce mágů pak pracovaly na tom, aby v troskách původního světa mohlo lidstvo přežít – zachytili vzduch, dali fragmentům gravitaci odpovídající původnímu celému světu, určili oběžné dráhy, které zabrání kolizím, našli způsoby, jak z dračí kůže vyrobit lodě schopné překonat Prázdnotu mezi fragmenty. Stovky let i roztříštěný svět fungoval, teď však začíná síla původní magie slábnout a hrozí, že Nekromancerova práce dojde svého cíle a ze světa zmizí veškerý život.
Hlavním hrdinou příběhu je zloděj Beorn, který je po jedné vloupačce zadržen hlídkami a uvržen do vězení. Teprve tam se dozvídá, že za jeho zajetím stojí čarodějka Ardatha, která pro něj má speciální úkol: potřebuje, aby se vydal na blízký fragment Darkhaven a ukradl tamní mocný Runový kámen, zdroj veškeré magie i života fragmentu. Za to dostane nejen svobodu, ale snad i to, po čem Beorn touží ze všeho nejvíc: lék na lykantropii. Beorn totiž není obyčejným člověkem, ale medvědodlakem (člověkem schopným měnit se v medvěda), a jestli ho něco děsí, je to právě medvěd skrytý v jeho nitru. Souhlas s úkolem je tedy jistý, zvlášť s ohledem na to, že alternativou pro případ odmítnutí je velice bolestivá smrt. Jediný problém spočívá v tom, že Darkhaven je domovem temného mága Pandrogase, který sice není tak strašný jako legendární Nekromancer, ale přesto není radno si s ním zahrávat.
Stejně jako je neobvyklý svět, jsou neobvyklé i postavy, které ho obývají a se kterými se čtenář Beornovým prostřednictvím postupně seznamuje. Jak už jsem uvedl, Beorn sám je medvědodlak. Ardatha se vyznačuje tím, že místo obyčejné lidské ruky získala kdysi dávno pracku vrchního démona Sestihaculase, což jí sice dává schopnost lépe ovládat nižší démony, ale také ji to přivádí do sféry Sestihaculasova vlivu a ona si musí dávat hodně pozor, aby neskončila na démony obývaném fragmentu Xoth. Setkáme se také třeba s Kar Konarem, špičkovým „cloakfighterem“ (bojovníkem, který neovládá meč, ale speciálně upravenou kápi s naostřenými okraji), který má nevyřízené účty s Pánem pavouků, dalším z významných démonů Xothu, a nemalá pozornost je věnována i temnému mágovi Pandrogasovi.
Zajímavé je, že kniha vlastně nemá žádné antihrdiny – jednotlivé postavy sice stojí proti sobě v boji o vlastnictví Runového kamene Darkhavenu, ale ve skutečnosti nejde o nepřátele: protivníky z nich dělá jiný názor na cestu vedoucí k dosažení cílů, ne cíle samotné (něco jako postoj k prstenu moci v Pánu prstenů – všichni jsou zajedno v tom, že společným nepřítelem je Sauron, ale liší se názory na to, jak proti němu prsten moci použít). Dokonce i Sestihaculas a další vysoko postavení démoni z Xothu jsou v podstatě neutrálními postavami, pokud je neoznačíme přímo za kladné (důvody by pro to byly). Jediný skutečný záporák je tak Nekromancer, jeho vliv ale nelze přeceňovat už vzhledem k tomu, že je tisíc let po smrti.
Faktem je, že neexistence „hlavního nepřítele“ je jednou z příčin, proč kniha trochu ztrácí náboj – čtenář nemá nikoho, komu by mohl přát vítězství nebo naopak prohru, a když dojde na nějaký vzájemný souboj, je z hlediska „vyššího dobra“ v podstatě jedno, kdo vyhraje. Tím nechci říct, že by kniha podstrádala zajímavé momenty, v průběhu děje dojde dokonce k několika zásadním (a zajímavým) dějovým zvratům, ale ztrácí se ta naléhavost plynoucí z vědomí, že „prsten se nesmí dostat do rukou Sauronovi, jinak jsme všichni ztraceni“. To je také důvod, proč Shattered World, ačkoliv se mi velice líbí, nepatří mezi knihy, které bych mohl číst opakovaně – je příliš pomalý. Za jedno přečtení ale rozhodně stojí a já bych moc rád, kdyby se ho někdo rozhodl vydat v češtině a tak ho zpřístupnit našim čtenářům. Pokud k tomu někdy dojde, určitě neváhejte.
Cim je clovek starsi, tim vic si vybira, cemu venuje cas. Navic i v dobe, kdy tohle vyslo, jsem byl spis na sci-fi nez na fantasy, takze ani jako nostalgicky navrat do minulosti bych to nejspis neriskoval.
Proč neměl nervy?
Opatrnost je určitě na místě, zase na druhou stranu bych úplně nepřeceňoval pozici ve vyhledávání – když tak čas od času zkoumám referery (odkud ke mě lidé přišli, zejména na jaká klíčová slova ve vyhledávačích vylézají moje stránky), tak se nestačím divit. Kdo ví, jak to ten WordPress dělá…
Ja bych uz asi na tento zanr nemel nervy, patrne ani jako na relaxaci po sichte u pocitace. Kazdopadne je pozoruhodne, ze pri dotazu na dotycnou knihu Google vyhodi nejprve standardni Amazon a Wiki, ty jsou ale vzapeti nasledovane Pepakem. Opatrnost je zrejme na miste 🙂