The Mockingjay (Suzanne Collins)
Potřetí – a naposledy – se vracím do země Panem, kde v daleké budoucnosti vládne tvrdou rukou technicky pokročilý Capitol nad dvanácti podrobenými a zaostalými Districty. Potřetí se vracím k hrdince Katniss, která v prvním díle The Hunger Games překvapivě zasáhla do brutálních „hladových her“, aby pak byla v Catching Fire postavena před úkol, jak zklidnit rozdováděné Districty a zabránit globální vzpouře. Třetí díl The Mockingjay plynule navazuje na události ze dvojky, a protože ta ještě v češtině vůbec nevyšla (až 7.10.), doporučuji každému, kdo si nechce zkazit překvapení, aby přestal číst TEĎ.
Nepřestali jste? Nevadí. Stejně budu spoilery co možná šetřit. Nebudu tedy říkat nic o tom, jak k tomu došlo, ale prostě suše konstatuji očekávané – zatímco první díl se zabýval samotným přežitím Katniss v aréně a dvojka se týkala tlumení – nebo naopak rozdmýchávání – povstání, třetí díl vcelku očekávaně začíná v pozici takřka otevřené války vzbouřenců proti Capitolu. A Katniss je v tomto střetu ústřední postavou.
Ne, nebojte se, The Mockingjay není žádné knižní Commando nebo Rambo. Katniss není superhrdinka, která by vlastní rukou a navzdory „spojencům“ samojediná vyhrála celý konflikt a nastolila spravedlivější vládu. Prostě reflektuje způsob vedení boje, který známe z naší současnosti – bitvy, vítězství i prohry jsou jen celkem nepodstatnými epizodkami, pro úspěch války je podstatné, jak o ní média referují. A přesně takhle to funguje v zemi Panem – Katniss se neúmyslně stala symbolem povstalců a její klíčová, nezastupitelná role spočívá v tom, že s ní vzbouřenecká televize někde v naprostém bezpečí točí propagační spoty o tom, jak jde všechno dobře a Capitol prohrává na všech frontách. Proti ní pak stojí kapitol, který stejně neúnavně točí spoty o tom, jak pár desítek cvoků ničí všechno dobré a nejradši ze všeho vraždí neviňátka.
Takhle by to vlastně mohlo fungovat pořád, kdyby nebylo jedné drobné chybky – Katniss je na jedné straně naprosto neschopná uvěřitelného hraní a na straně druhé naprosto nedisciplinovaná, pokud jsou zájmy jejího okolí neslučitelné s tím, co jí samotné zrovna připadá jako nejlepší. A tak se i přes odpor ostatních rebelů čím dál víc zapojuje do vlastních bojů a nakonec vyráží i do samého středu Capitolu, kde na ni čeká cíl nejvyšší – hlava prezidenta Snowa (zatím ovšem pevně připevněná ke krku a chráněná nejen armádami, ale i spoustou pastí po celé cestě mezi rebely a prezidentem).
Kromě Katniss se v té či oné roli vrací celá řada postav z předchozích dílů, dojde i na některé dosud otevřené situace – těšit se můžete třeba na vyřešení otázky, jestli se Katniss rozhodne pro svého dlouholetého kamaráda a loveckého kolegu Galea nebo pro Peetu, se kterým se víceméně proti své vůli sblížila během Hladových her a událostí následujících. Uzavřeny budou i mnohé další otevřené otázky z předchozích dvou dílů.
Stejně jako u Hunger Games a Catching Fire si i u The Mockingjay musím postěžovat na formu vyprávění – ich-formě v přítomném čase prostém jsem ani napotřetí nepřišel na chuť. Naproti tomu musím pochválit podobu knížky – dobře se otvírá, po všech krajích stránek včetně hřbetu je spousta volného prostoru a písmo je krásně čitelné. Vyrábět e-book je díky tomu jednoduchost sama. (Ale neptejte se po něm, knížky podléhající copyrightu nešířím.)
Možná jste si v propagačních materiálech ke knížce všimli, že je určena pro „young adults“, tzn. teenagery plus mírně starší, a třeba jste si říkali, v čem jako – s výjimkou formy vyprávění jsem si nevšiml ničeho, čím by se The Hunger Games nebo Catching Fire zásadně lišily od takové Battle Royale, který za „young adult“ knihu považován není. Ale možná jsem to přehlédl. V The Mockingjay jsem si ale jednoho konkrétního zjednodušení všiml okamžitě: Jedním z centrálních motivů knížky je píseň The Hanging Tree, jejíž slova jsou dost působivá, a dost mě otrávilo, když autorka považovala za nezbytné je sloku po sloce rozebrat, co znamenají. To samé, i když v méně do-očí-bijícím podání, se místy objevuje i dále.
Druhou nepříjemností, se kterou se budete muset v The Mockingjay smířit, je nevyrovnané tempo. První dvě třetiny knihy se totiž dost vlečou. Je to odůvodněné, protože to předává čtenáři atmosféru a připravuje to scénu pro budoucí děj, ale stejně nepůsobilo úplně příjemně, když jsem si někde na dvousté stránce uvědomil, že se vlastně pořád ještě nic zásadního nestalo – potíž je hlavně v tom, že se s každou stránkou zmenšuje prostor, ve kterém je třeba vyhrát válku a celou trilogii nějak rozumně uzavřít. Poslední třetina knihy je tak nutně dost hektická.
Když už jsem to nakousl – až na trochu přílišnou rychlost je to po dlouhé době první zakončení, které se mi líbí, hlavně proto, že dává smysl. A proto, že autorka – navzdory svému úletu s The Hanging Tree – správně pochopila, že není nezbytně nutné vysvětlit úplně všechno a několik detailů lze ponechat na fantazii čtenáře.
Kdybych měl The Mockingjay hodnotit jako samostatnou knihu, dostala by ode mě určitě horší známku než The Hunger Games. Důvodem by bylo zejména to nevyrovnané tempo. Jako kniha uzavírající trilogii je ale naprosto vyhovující. Možná ne bombastická, ale po zkušenostech z posledních čtyř dílů filmové série Saw mám pocit hraničící s jistotou, že přílišná snaha o bombastický závěr by byla jen ku škodě.
Ukázka ke knize nebude, protože hned první odstavce obsahují několik drsných spoilerů pro toho, kdo ještě nečetl Catching Fire.