The Hunger Games (Suzanne Collins)
Krátká zprávička na Studně, informující o chystaném filmu The Hungry Games podle stejnojmenné knížky od Suzanne Collins, mě přiměla hned otevřít Amazon – „horrorové soutěže“ mám velice rád i ve filmové podobě a jejich knižní verze jsou vesměs ještě lepší – Running Man od Stephena Kinga mě sice až tak nebere, ale Battle Royale (Koushun Takami) je fantastický po všech stránkách a Sulphuric Acid (Amelie Nothomb) patří k těm nejpůsobivějším knihám, které jsem za poslední léta četl (a kdyby nebyl tak strašně depresivní a neměl tak zprasený závěr, klidně by to mohla být jedna z mých nejoblíbenějších knížek).
The Hunger Games jsou, stejně jako všechny tři výše jmenované knihy, zasazeny do Orwellovského světa, a stejně jako všechny tři jmenované knihy se také zabývá soutěží, ve které jde o život. Překvapující je, že přesto nebudí dojem kopie, k velmi podobnému tématu přistupuje natolik odlišně, že pokud jsem se při čtení věnoval srovnávání s Battle Royale (které se The Hunger Games podobá asi nejvíc), bylo to spíš ve smyslu porovnávání rozdílů než hledání podobností.
The Hunger Games se odehrává v postapokalyptické Americe, kde na troskách někdejších Spojených Států (které už nikdo nepamatuje) vyrostl nový stát Panem složený ze supermoderního bohatého Capitolu (centra) a dvanácti utlačovaných a krutě vykořisťovaných Districtů. Těch bylo dříve o jeden víc, ale třináctý district byl při velké vzpouře proti Capitolu kompletně vyhlazen. Ostatní Districty jsou od té doby v naprostém područí a Hungry Games jsou jedním z nástrojů, který jim má ukazovat, kde je jejich místo. O co jde – každý rok je z každého Districtu vylosován jeden chlapec a jedna dívka jako „dar“, následně jsou odvezeni do Capitolu a v monstrozní televizní reality show donuceni v rozsáhlé přírodní aréně bojovat s ostatními dary o přežití. Poslední žijící se pak vrací do svého Districtu ověnčen slávou a zasypán bohatstvím.
Zatímco Battle Royale vyšel z takřka stejného pozadí a zaměřil se na důvěru mezi kamarády („soutěžící“ byli vždy žáky jedné třídy, takže se dobře znali a přátelili se), v Hunger Games jsou „soutěžící“ od začátku stavěni do situace „všichni proti všem“ – většinou se neznají ani soutěžící z jednoho Districtu a zástupci ostatních Districtů jsou jednoznačně nepřátelé (protože Districty mezi sebou sice nedobrovolně, ale přece soutěží o to, kdo bude nejlepší – už jenom kvůli bohatství, které vítěz svému Districtu přinese). Jádro tu, kromě přežití pochopitelně, spočívá v tom, že celé Hunger Games jsou obrovská show a pro soutěžící je životně důležité zavděčit se divákům (což je myšlenka skvěle použitá v kanadském horroru Slashers) – musí je přesvědčit, že mají šanci vyhrát (aby na ně někdo sázel), ale hlavně musí zaujmout – protože diváci mohou do hry zasahovat tím, že své favority „zasponzorují“ a nechají jim poslat nějaký bonus – potraviny, léky, zbraň… A nad tím vším sedí ještě Capitol, pro který je celá show způsob, jak udržet Districty v jejich místě a jak mezi ně zasít nedůvěru a nenávist.
Hrdinkou knihy je Katniss z nejchudšího a nejopovrhovanějšího Districtu 12, jejíž celý dosavadní život byl věnován shánění potravy pro matku a malou sestru. Ale právě tento tvrdý trénink jí v soutěži přijde vhod – nemá sice rozsáhlý bojový výcvik jako „kariérní dary“ z Districtů 1-4, ale narozdíl od nich si umí obstarat jídlo sběrem i lovem. Postupně, zásluhou skvělé práce svého týmu (je to televizní soutěž, takže má každý soutěžící nemalou podporu „lidí v pozadí“) i svého nekonformního chování se stává horkým favoritem. Ale konkurence je obrovská a počáteční podmínky příliš nevyrovnané…
Jedna věc, která mi dala velkou práci překousnout, je forma vyprávění: celá kniha je napsána v první osobě v přítomném čase, což je pro mě dost nezvyklé a obtížně stravitelné – nejsem vůbec přesvědčen, že to podporuje identifikaci čtenáře s postavou, spíš naopak. Nicméně má to i jednu velkou výhodu – čtenář nikdy přesně neví, na čem je a co může očekávat, protože veškeré informace získává z vjemů a myšlenek vypravěče, ale nemá přístup k tomu, co si myslí ostatní. Kde je parta kariérních darů, metodicky lovících ostatní soutěžící? Pokud je Katniss nevidí, tak čtenář neví. Jaká je přesně motivace těch, se kterými se Katniss setkává? Čtenář neví, může se jen dohadovat, kdy Katniss odhaduje správně a kdy se mýlí.
Jestli mám něco kritizovat, tak je to až příliš obvyklé nahromadění okolností proti hlavní hrdince (chápu to z „dramatického hlediska“, že čím větší obtíže Katniss překoná, tím je její výkon úctyhodnější, ale uvítal bych, kdyby to nebylo tak okatě podané), zvrat po druhé části, který i s následky byl zřejmý hned od počátku Her, a hlavně vyznění závěru – z komerčního hlediska je to naprosto v pořádku, ale jako čtenář konce typu „jestli chcete vědět, jak to dopadlo, tak si kupte další díl“ nenávidím – a dvojnásob je nenávidím v situaci, kdy ten druhý díl ještě není napsán a nikdo neví, kdy bude.
Z e-bookového hlediska mě kniha velice potěšila velkým dobře čitelným písmem, se kterým neměl OCR program skoro žádnou práci, naopak nepotěšilo pár zbytečných gramatických chyb (hlavně chybějící pomlčky a špatně umístěné čárky) a nepříliš konzistentní používání kurzívy.
Pokud se vám líbila některá z knih jmenovaných v úvodu, myslím, že The Hunger Games vás také zaujme. Mimochodem – prý se na příští rok chystá český překlad…
Český překlad má vyjít 7. dubna u nakladatelství Fragment. Oficiální web (zatím prázdný).