Symphonic Legends (Kolín nad Rýnem, 2010)

Ve čtvrtek 23.9.2010 se v Kölner Philmarmonie v německém Kolíně nad Rýnem konal další orchestrální koncert herní hudby, už třetí na tomto místě. Po Symphonic Shades s hudbou Chrise Hülsbecka (Turrican, Apidya, Great Giana Sisters) a Symphonic Fantasies (hudba z her od Square Enix) došla řada na Symphonic Legends, který se soustředil na hudbu z her pro konzole Nintendo. Pochopitelně jsem si to nemohl nechat ujít.

Hudba

Není mi úplně jasné proč, ale program koncertu nebyl dopředu detailně znám, což nepochybně řadu lidí odradilo. Jaká hudba tedy nakonec zazněla?

Fanfare for the Common 8-bit Hero (Jonne Valtonen)

Už se na západních herních koncertech stává tradicí, že každý koncert má jakousi znělku, která sice sama nepochází z her, ale má navodit atmosféru. V případě Symphonic Legends byla touto znělkou skladba Fanfare for the Common 8-bit Hero, kterou složil Jonne Valtonen. Pro mě je tento herní skladatel zcela neznámý, pohled na Wikipedii odhaluje jen jediný jeho titul, o kterém jsem aspoň slyšel. Znělka samotná mě příliš nezaujala – víceméně mi přišla, že její jedinou ambicí je být orchestrální, což už dnes IMHO nestačí. Srovnání s výbornou znělkou Play! A Video Game Symphony nesnese ani náhodou.

Lylat Wars + StarWing (Koji Kondo, Hajime Hirasawa)

Naproti tomu Koji Kondo je pro mě známější jméno, hlavně z několika her s opravářem Mariem a samozřejmě z Legend of Zelda. Lylat Wars mě zatím minulo, ale orchestrálně-chorální zpracování v Symphonic Legends mě opravdu zaujalo a příznivě naladilo na zbytek koncertu.

Super Mario Bros (Koji Kondo)

Stejně jako ostatní reprezentované hry jsem nikdy nehrál, ale hudbu znám z Orchestral Game Concerts, naprosto dokonalé série japonských koncertů na začátku devadesátých let. Prezentovaná suita byla velice hravá, jak se na herní hudbu sluší, hudebníci se na ní opravdu vyřádili. Navíc první polovina byla pro mě úplně nová, teprve v druhé půlce suity přišlo téma, které znám z O.G.C. A verze z Kolína se s dokonalou Tokijsou verzí může směle srovnávat.

F-Zero (Yumiko Kanki, Naoto Ishida)

F-Zero jsem nikdy předtím neslyšel a upřímně řečeno, ani mě to nemrzí. Skladba začala sólem slavného perkusionisty Ronyho Barraka, který se stává stálicí herních koncertů. Osobně si nemyslím, že to je úplně dobře; Barrak je nepochybně skvělý, ale čeho je moc, toho je příliš – ze strany aranžérů by to chtělo trochu sebekritičnosti v tom, do které skladby se jeho speciální bubínek hodí a do které ne. A podobné je to u těch sól – některé jsou skvělá (třeba to, co bylo v Praze na koncertu Play!), jiná už méně (to byl bohužel případ Kolína). A ani poté, kdy se do hry zapojil orchestr, jsem k F-Zero nezahořel láskou.

Metroid (Kenji Yamamoto, Minako Hamano)

Pro mě jednoznačně nejslabší bod celého koncertu. Suita z Metroidu pro mě byla skoro nesnesitelnou směsicí všelijakých zvuků bez nějaké jednotící myšlenky nebo prvku, který by mě zaujal. Ani sbor ve mě nedokázal probudit nějaké příznivé pocity.

Donkey Kong Country (David Wise)

Naproti Donkey Kong Country byl úžasný, od prvních tónů mě uchvátil. Bohužel jsem si nezapamatoval jméno člověka, který hrál první housle (Janosz ???), ale pokud se mi ho podaří někdy vygooglovat, tak se určitě budu o jeho výkony zajímat. Pianista Benyamin Nuss byl také výborný a i zbytek orchestru si zaslouží pochvalu. V neposlední řadě bych zmínil i skladatele Davida Wise – po soundtracku k Donkey Kong Country se rozhodně ještě podívám.

Pikmin (Hajime Wakai)

Pikmin pro mě byl a je neznámou úplně – zatímco u ostatních titulů třeba neznám hru ani její hudbu, ale aspoň jsem někde viděl název, s Pikminem jsem se nesetkal vůbec. A je to škoda – hudba byla opět výborná a svou hravostí mi velmi připomněla Super Mario Brothers. Opět je to skladba, která by neměla zapadnout.

Super Mario Galaxy (Koji Kondo, Mahito Yokota)

Podruhé Mario a potřetí Koji Kondo, a opět naprostý úspěch – výborná hudba, výborné aranžmá a skvělý sbor.

The Legend of Zelda (Koji Kondo, Toru Minegishi)

Po přestávce ovšem přišel zlatý hřeb programu a všechno předtím bylo zapomenuto: V druhé půli koncertu nás čekala skutečně obrovská suita z Legend of Zelda, kdy se orchestr a dirigent skoro čtyřicet minut nezastavili a hráli pořád lépe a lépe. Pravda, když se na začátku sbor rozšeptal, říkal jsem si, že pro Zeldu bych si přál něco masivnějšího, a ani první podskladby suity nebyly úplně podle mého gusta – ze začátku jsem se poddával kacířské myšlence, že to aranžmá tedy není nic moc, že se někdo trochu příliš inspiroval CDčkem Hyrule Symphony a že to jsem si mohl klidně poslechnout i doma. Ale už někdy ve třetí minutě jsem to všechno kajícně odvolal a jen si užíval skvělou hudbu ve skvělém podání. Všichni zúčastnění mají můj obdiv, mnohaminutové ovace byly naprosto zasloužené.

Jako bonus jsme pak dostali ještě další šestiminutovku ze Zeldy, ke které se přidali i Rony Barrak (jehož bubínek tentokrát hudbě prospíval) a BenyaminNuss.

Srovnání s dalšími herními koncerty

Před Symphonic Legends jsem měl příležitost zúčastnit se Game Convention In Concert v Lipsku (bohužel tato akce už skončila) a naprosto nečekaného Play! A Video Game Symphony v pražském Rudolfinu. Všechny tři koncerty se mi líbily, ale každý trochu jinak.

Lipsko jasně vede v sestavě skladeb, řada z nich pro mě byla a je stěžejním kouskem, který by stál za to i sám za sebe; navíc je Gewandhaus v Lipsku naprosto úchvatnou koncertní síní, a jak mě architektura nezajímá, tak tohle je ten jeden kousek, který bych si klidně prohlížel znovu a znovu.

Praha vedla v geografické blízkosti a samozřejmě má jako obrovský bonus Rudolfinum, také sestava skladeb byla docela dobrá (ale ne tolik jako v Lipsku). Na druhou stranu měla také naprosto zpackanou organizaci: Já sám se o herní koncerty dost zajímám, a o Rudolfinu jsem se dozvěděl až hodinu před začátkem koncertu; ostatní na tom zjevně byli podobně, protože i když nakonec do Rudolfina pouštěli úplně každého, kdo šel náhodou kolem, stejně bylo diváky zaplněno jen několik řad. A jestli organizaci koncertu označím za zpackanou, tak pro zhodnocení procesu vydávání a prodeje CD už nemám slušné výrazy.

Kolín je zajímavý tím, že jeho koncerty nejsou jen nějakou mírně obměňovanou náhodnou sbírkou skladeb, které jsou zrovna populární nebo ke kterým se dala snadno získat práva – každý koncert má nějaké konkrétní téma, které použité skladby spojuje – skladatel Chris Hülsbeck, firma Square Enix, teď výrobce konzolí Nintento, za rok skladatel Nobuo Uematsu. A z toho, co jsem měl příležitost slyšet, má nejlepší aranžéry.

Bezkonkurenční je Kolín v tom, jak hudbu zpřístupnit zájemcům: Lipsko nevydalo oficiálně vůbec nic, ani nějakou tu MP3 na ukázku. Praha sice vydala CD a DVD, ale tak neskutečně zpraseně, že nad tím zůstává rozum stát (trvalo to půl rok přes udaný termín, aniž by se blbci, co si to předobjednali, dočkali slova vysvětlení nebo dokonce omluvy, stálo to dost šílené peníze a kvalita byla pod úrovní toho, co bych si dokázal udělat doma během pár dní); pokud se chcete přesvědčit sami, tak tady se to dá koupit, ale já to vážně nemůžu doporučit. Naproti tomu oba starší kolínské koncerty byly vydány na velice profesionálně provedených CD (Symphonic Shades už se mezi tím stihly vyprodat a vydat v novém vydání, Symphonic Fantasies vyšly před týdnem) a lze skoro s jistotou očekávat, že i Symphonic Legends na CD budou. Kromě toho měli ti, kdo nechtěli nebo nemohli do Kolína přímo přijet, možnost sledovat celou událost v živém online vysílání; mimochodem, našlo se pár lidí, kteří ho nagrabovali, můžete zkusit třeba tento link (bez obrazu, jen hudba, ale ve velice dobré kvalitě).

Doprava a tak okolo

Do Kolína jsme jeli ve třech (já plus dva kamarádi, když budou chtít, tak se tu třeba přiznají), a to autem na otočku (osobně bych skoro dal přednost letadlu, ale za takové ceny, jaké se mi podařilo najít, ne). Cesta tam šla vcelku v pohodě, navigace Garmin měla sice místy prapodivné představy o optimální cestě, ale Tomtom a Via Michelin to dokázaly napravit a vést nás po dálnici A3 přes celé Německo až do Kolína. Navzdory řadě opravovaných úseků to šlo dost plynule a první skutečná zácpa nás potkala až tři kilometry před Kolínem. A i to se dalo zvládnout, Kölner Philharmonie je sice v historickém centru města, ale při cestě z východu se k ní dá dostat velice snadno a rychle. Celá cesta z Prahy až do podzemního parkoviště trvala i s přestávkami asi 8 hodin.

Když už tu mám podzemní parkoviště – Kölner Philharmonie samozřejmě má svoje, bylo prázdné a za rozumné peníze (zdravím Prahu) – do 19 hodin chce 0,5 Euro za 20 minut, od 19 hodin 1 Euro za hodinu, maximum je 15 Euro. Jedinou výhradu mám k tomu, že jsme lístek dostali v 17:39 a samozřejmě nám parkovací automat za tu minutu naúčtoval celé půleuro.

Cesta zpátky byla už náročnější, protože jsme byli přeci jenom unavení, jelo se přes noc a ještě za deště. Nicméně při střídání každých 60 až 90 minut se to dalo celkem dobře zvládnout a před sedmou jsme se dostali zpátky do Prahy. Mimochodem, i při zpáteční cestě se projevila svéráznost Garmina, který nás místo na A3 navedl na A4, ze kterého jsme se na A3 museli dostávat po A45 až za Frankfurtem nad Mohanem (poradil Tomtom, Garmin nás chtěl hnát na okresky – to nechápu, v ČR má téměř nepřekonatelnou úchylku pro jízdu po D1, ale v Německu se dálnicím chce vyhýbat…) v noci jsem nad tím dost kroutil hlavou, ale ona to vůbec nebyla špatná cesta, protože A45 byla na rozdíl od A3, skoro prázdná a bez oprav.

Závěr

Bylo to super. Kdo mohl jet a nejel, o hodně přišel. Nadšen jsem natolik, že jsem napůl odhodlán jet i příští rok na Nobuo Uematsua, přestože jeho hudbu fakt nemusím (má moc hezké kousky, ale má tendenci ty skvělé kousky utopit v obrovské hromadě nezajímavé výplně). A na CD ze Symphonic Legends se těším už teď.

Podobné příspěvky:

5 komentářů “Symphonic Legends (Kolín nad Rýnem, 2010)”

  1. avatar ales napsal:

    Skoda, ze jsem jich tenkrat nekoupil vic. Udelam na policce cestne misto 🙂

  2. avatar pepak napsal:

    60-70 dolarů by neměl být problém.

  3. avatar ales napsal:

    Tak to je opravdu pekne! Jde to alespon radove vycislit? Staci i do emailu. Kazdopadne z tech par desitek CD, ktere mam, byla hudba k Dune jednim z nejposlouchanejsich.

  4. avatar pepak napsal:

    Sběratelský klenot to možná není, ale vzácné je to až až. Já sám jsem to sháněl možná dvanáct let, než jsem to konečně našel, a pokud bys to chtěl prodat, dají se na tom vydělat velmi slušné peníze.

  5. avatar ales napsal:

    Fanouskem herni hudby jsem jen do te miry, do jake se mi libila hra, ke ktere je hudba napsana, ale vyuzil bych prilezitosti k dotazu, jak je mezi sberateli skutecne ceneno CD s hudbou k prvni Dune od Stephana Picqa. Koupil jsem je kdysi v Levnych knihach za tricet korun a predstava, ze mam doma sberatelsky klenot, jak se pise na webu, by me urcite potesila.

Leave a Reply

Themocracy iconWordPress Themes

css.php