Unseen Academicals (Terry Pratchett)
Vy nás ale zásobujete, pane Pratchett! Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z Making Money (Nadělat prachy) a už tu máme další knížku ze zeměplošské série – Unseen Academicals (česky zatím nevyšlo). Stejně jako velká část ostatních zeměplošských knih má i tato nosné téma z našeho reálného světa, zpracované v termínech světa placatého a neseného obří želvou. Tentokrát si Sir Terry vzal na paškál fotbal a fotbalové fanoušky i chuligány, to celé ve světle Shakespearova Romea a Julie.
Neviditelná univerzita a její osazenstvo si poklidně vegetují pohodlným životem pod vedením arcikancléře Výsměška, když do jejich bezproblémové existence tvrdě zasáhne vyšší moc: průzkum univerzitních papírů odhalí, že jeden z mecenášů Univerzity podmínil svůj štědrý grant tím, že se organizace musí nejméně jednou za dvacet let zúčastnit turnaje ve fotbalu. A protože fotbal se v průběhu let stal ze všeobecné zábavy hrou nízkých vrstev, ze které gentlemani dávno vycouvali, ani univerzita se sportu nevěnovala s takovou pílí, jak by měla. Popravdě řečeno, je to právě plus mínus dvacet let, co její tým hrál naposled… No a protože zmíněný grant nefinancuje nic menšího než 87% veškerých účtů za jídlo, je evidentní, že Neviditelná univerzita prostě musí znovu podpořit sportovního ducha ve všech obyvatelích Ankh-Morporku.
Zatímco se mágové vypořádávají s ukrutnou hrozbou ztráty svých večeří (a obědů, snídaní a většiny přesnídávek), kdesi hluboko v nitru univerzity se pohybují čtyři lidé, kteří budou pro účast ve fotbalu klíčoví. Trevor Likely, syn slavného Davea Likelyho, jediného fotbalisty v historii, který vstřelil ne jeden, ale dokonce dva góly. Jeho pomocník Nutt, pokorný, uctivý, ve stínech se držící goblin, vždy ochotný pomoci a prokázat svoji hodnotu. Glenda Sugarbean, noční kuchařka (v Neviditelné univerzitě velmi důležitá postava) s hlavou na správném místě. Juliet Stollop, dechberoucí krasavice s hlavou a vším ostatním na správném místě ale vůbec žádnou myšlenkovou aktivitou, kterou bůhvíproč přitahují právě takové ztracené existence jako Trevor Likely (ačkoliv Trevor fandí klubu Dimwell zatímco ona sama podporuje Dolly Sisters).
Unseen Academicals (název univerzitního fotbalového týmu) bohužel navázali na trend posledních zeměplošských knih, které mě příliš neuchvátily. Po rozkapitolovaných odbočkách v podobě Zaslané pošty a Nadělat prachy se vrátili k tradičnímu zeměplošskému formátu jediné superdlouhé kapitoly, ale přesto mají s knihami o Vlahošovi mnoho společného – zejména to, že byste v nich jen obtížně hledali Zeměplochu. Jak je to možné, když v UU vystupují mimo jiné všichni staří známí mágové (kromě Výsměška i Rozšafín Ctibum, Děkan, Lektor zaniklých run, samozřejmě Knihovník a dokonce i Mrakoplaš), vrací se Patricij Vetinari i Lady Margolotta a další, a celé se to odehrává v nejzeměplochovatějším ze všech měst, Ankh-Morporku? Problém je, že v drtivé většině z nich byste jen obtížně hledali jejich starší verze – Výsměšek už zdaleka není tím natvrdlým manažerem jako dřív, Vetinari má daleko do dřívějšího vševědoucího a všeovládajícího Vetinariho a i všichni ostatní se změnili k nepoznání – včetně samotného Ankh-Morporku. Nic proti tomu, vývoj musí být a každý jistě uzná, že mágstvo dnes je něco úplně jiného než mágstvo v Lehkém fantastičnu nebo Magickém prazdroji nebo že hlídka výrazně změnila svoji tvář mezi Stráže! Stráže! a dejme tomu Hrr na ně! Problém Unseen Academicals je v tom, že změny vesměs úplně rozmělnily specifika starých postav, které se staly vzájemně zaměnitelnými, přičemž nové postavy nedokázaly tuto ztrátu nahradit. Totéž platí i pro místa.
Druhé, co se skoro ztratilo, je humor a skryté narážky. Navenek to není příliš vidět, v textu se vyskytují typické pratchettovské obraty a na hlavu postavené dialogy a situace, ale „feel“ je úplně jiný: velmi mi to připomíná Čtvrtou planetu smrti, kde se pera (počítače) chopil začínající autor, pokusil se navázat na výborné práce původního spisovatele, ale ani s jeho pomocí nedokázal do knihy dostat to magické „cosi“, co předchozím knihám dodalo šťávu. I Unseen Academicals jako kdyby napsal někdo jiný a nový, kdo měl Zeměplochu detailně nastudovanou a často se samotným Pratchettem svoji práci konzultoval, ale nedokázal zachytit to kouzlo, kterým Zeměplocha tradičně oplývala. Výsledkem pak je dílo, které připomíná své vzory, ale když se do něj ponoříte, zjistíte, že je to vyždímaný recyklát skoro bez chuti. „Young Adult“ knihy s Toničkou jsou mnohem zeměplochovější a „dospělejší“ než UU a dokonce i populárně-vědecké knihy o Vědě na Zeměploše mají víc zeměplošského ducha.
Tím nechci říct, že by kniha byla úplně bez humoru. Najdou se místa, která jsou vtipná dost, jen je jich žalostně málo a vesměs nijak zvlášť nesouvisí se zbytkem knihy – za všechny bych jmenoval zejména novou postavu doktora Hixe, šéfa katedry post-mortem komunikace (pod cedulkou ještě prosvítá původní nápis Nekromancie), jemuž univerzitní stanovy přímo přikazují nějakou tu jedovatost a přiměřeně zlé chování.
Příběh Unseen Academicals přitom vůbec není špatný. Dobře, je dost předvídatelný, ale to je u parodicky orientovaných knih spíš výhoda než nevýhoda. Jenže Unseen Academicals už nejsou parodická kniha – mají mnohem blíž k mixu tajuplného příběhu („kdo a co to sakra je ten Nutt?“) a romance („tak kdy už si padnou do náruče Nutt s Glendou, když Juliet s Trevorem jsou do sebe zamilovaní už dávno?“) a Zeměplocha je tam překážkou spíš než klíčovou komponentou. Jako úkrok stranou bych to bral, nelze pořád psát o tom samém, ale z Pratchettovy tvorby posledních let (v podstatě od Zloděje času včetně) mám obavu, že to už není výjimka, ale pravidlo 🙁
Já vím, ale… Jsem nad tím takový rozpolcený. Na jednu stranu přeji Terrymu Pratchettovi, ať se mu podaří nemoci co nejlépe odolávat (případně vyléčit, pokud se podaří včas najít lék), a pokud mu v tom psaní knih pomůže, rád ho podpořím. Na druhou stranu jako zákazník nevnímám dobře, když mám platit plnou cenu za zhoršený produkt, ať už jsou důvody toho zhoršení jakékoliv.
Pan Pratchett je velice nemocny, coz ma velky vliv na jeho praci (podle nekterych zdroju uz pry pouze pribehy diktuje a pocet stranek napsanych denne klesa). Nemuzeme mu mit za zle, ze se zemeplocha meni, protoze je to z velke casti zpusobeno nemoci a z velke casti vyvojem autorova stylu.
Nezbyva nam nic, nez jen drzet palce at pan Pratchett vydrzi.