Time Untamed (sbírka)
Time Untamed je další sbírka povídek různých autorů, kterou jsem kupoval jen kvůli jedné povídce Johna Wyndhama. Zastoupena je v ní celá řada známých a slavných jmen, vedle Johna Wyndhama například Isaac Asimov, Ray Bradbury nebo Theodore Sturgeon, a podle názvu byste mohli očekávat povídky zabývající se časem. Toto očekávání překvapivě splněno není, vysloveně časem se zabývá jediná povídka, a čtyři další mají s časem společné to, že se neodehrávají v současnosti (to jest na začátku padesátých let, ze kdy většina povídek pochází). Tím se ale nenechte odradit – editorovi kompilace se podařil parádní kousek, protože všechny povídky ve sbírce jsou velice pěkné a vesměs skoro neznámé. Pokud vládnete angličtinou a zajímáte se o sci-fi nebo horror, rozhodně vám doporučuji se po této sbírce poohlédnout.
Sally (Isaac Asimov, 1953
Povídka Sally je s přehledem nejznámější povídkou z celé sbírky a mám za to, že je i jedinou, která vyšla česky (ve sbírce Robohistorie I). Vypráví o starém automechanikovi, který udržuje ve vzorném pořádku „farmu vysloužilých automatomobilů“ (automatomobil je auto, které se řídí samo pomocí pozitronického mozku). Jednoho dne ho navštíví pan Gellhorn s nabídkou, kterou nelze odmítnout – chce za velmi lukrativních podmínek odkoupit řadu vozidel s tím, že jejich mozky přemístí do nových vozidel a umožní jim znovu vyjet na silnici. Jenže – majitel farmy odmítne, protože si je dobře vědom, že jeho automatomobilům se u něj líbí a nemají nejmenší chuť vracet se ze svého důchodu do práce. Gellhorn ovšem „ne“ nebere jako odpověď…
Abych se přiznal, Sally na mě zrovna moc nezapůsobila. Jasně, Asimov psát umí a za tuto povídku se rozhodně nemusí stydět, protože je zcela profesionálně napsaná, ale trochu jí chybí údernost – dnešní čtenář její pointu odhalí velice rychle.
You’ll Never Go Home Again (Clifford Donald Simak, 1951)
Vesmírný průzkum je dokonale zvládnutý proces, umožňující lidstvu osidlovat nové světy. Všechno je promyšleno do nejmenších podrobností, nic není ponecháno náhodě. Ke každé obyvatelné planetě je vyslána kolonizační loď vybavená vším, co je k podrobení nového světa potřeba. Celé osidlování probíhá v malých, ale absolutně jistých krůčcích, které odstraňují veškeré riziko: napřed jsou vysazeni roboti, kteří odstraní místní formy života a postaví nedobytnou základnu, a teprve poté proběhne výsadek lidí, včetně galaktických legionářů, nejtvrdších bojovníků v celém vesmíru. Nikdo a nic nemůže kolonizaci zastavit. Až jednou narazí zkušený velitel Decker na něco nečekaného…
You’ll Never Go Home Again („Už nikdy se nevrátíte domů“) je velice pěknou připomínkou toho, že sebelepší plány mají jedno slabé místo – nedá se plánovat nepředvídatelné. A je jedno, jestli se bavíme o sci-fi tématech nebo reálném životě – i sebelepší plány narazí dříve či později na něco, s čím nepočítaly a s čím si nebudou umět poradit.
Navzdory prostředí (vesmírná armáda kolonizující nové světy) obsahuje povídka poměrně málo akce a staví spíš na pomalu budovaném očekávání, kdy už „to“ konečně přijde a jakou přesně „to“ bude mít podobu. Svým vyzněním mi připomněla A. E. Van Voigtovy povídky z cyklu Dobrodružství vesmírného ohaře, ve kterých je osazenstvo stavěno do podobných situací, ve kterých je potřeba spíš bystrého úsudku než hrubé síly.
The Eye of Tandyla (Lyon Sprague de Camp, 1951)
L. Sprague de Camp je českým čtenářům znám zejména jako spisovatel, který jako mnoho dalších navázal na tvorbu Roberta Erwina Howarda a na základě jeho poznámek i své vlastní fantazie stvořil řadu Conanovských příběhů. Narozdíl od ostatních Howardových pokračovatelů je ovšem Spragueho tvorba uznávána jako skoro stejně dobrá jako původní povídky.
Méně už se ví o tom, že de Camp psal i svoji vlastní originální fantasy, a povídka The Eye of Tandyla („Tandylino oko“) je právě jednou z ukázek. Je zajímavá hlavně jazykově: její jazyk se vyznačuje obrovským množstvím podivných slovních spojení, která navenek vypadají jako autentické historické výrazy, ve skutečnosti jsou ale úplně vymyšlené. Každopádně si říkám, že na téhle povídce by se překladatel mohl pěkně vyřádit :-).
Slohová stránka je také neobvyklá, i když druhým směrem – narozdíl od rozevlátých přívlastků v Conanovských povídkách, i narozdíl od detailního a podrobného líčení Tolkienova, jde Eye of Tandyla takříkajíc „přímo na věc“ a vyznačuje se stručností až pohádkovou („Honza sebral raneček buchet a šel, až došel k drakově jeskyni“). Ostatně i zápletka se svou triviálností podobá pohádkám pro nejmenší.
Přesto stojí povídka za přečtení – nejen kvůli svému jazyku, ale také pro své až sarkastické pojetí: Hlavní hrdina, mág Derezong Taash, rozhodně není prototypem fantasy hrdiny, a jeho způsob, jak se zhostit úkolu ukrást „oko“ ze sochy bohyně Tandyly, tomu odpovídá. Pokud chcete názorný příklad, že humorná fantasy nepřišla až s Terry Pratchettem (jehož občasné „hrdinské questy“ se ostatně Tandyle v mnohém podobají), mohli byste dopadnout i hůře než se Spragueho povídkou.
Tomorrow and Tomorrow (Ray Bradbury, 1947)
Dostali jsme se k jediné povídce ze sbírky, která se vysloveně zabývá časem a s ním souvisejícími paradoxy – alternativní budoucností a minulostí, problematice zabíjení předků a podobně. Tomorrow and Tomorrow („Zítra a zítra“ – to druhé „zítra“ by asi mělo být kurzívou nebo v uvozovkách, ale v originále není, tak se toho budu držet) popisuje setkání Steva Templa, momentálně nezaměstnaného spisovatele, s budoucností: V jeho bytě se zničeho nic zhmotní „psací stroj“, ze kterého začnou vypadávat papíry plné prosby o pomoc. Píše je Ellen Abbot, která se nachází nějakých pět set let v budoucnosti v cele smrti a svoji zákonnou možnost „napsat před popravou paměti“ využívá k poslednímu zoufalému pokusu, jak se zachránit. Vůdce budoucí diktatury má totiž právě ve Steveově současnosti vzdáleného předka, jehož nastoupení do senátorského úřadu je klíčovým bodem, ze kterého po mnoha letech vznikne nejtvrdší tyranie, jaká kdy na Zemi existovala.
Přestože je povídka o čase, problematika cestování v něm a paradoxů s tím spojených je poněkud upozaděna. Hlavním tématem je otázka morální – je správné, aby člověk spáchal zločin v současnosti, aby tím zabránil hypotetickému většímu zločinu v budoucnosti? Dejme tomu, že by se v roce 1920 někdo dozvěděl, co všechno Hitler způsobí – bylo by přijatelné, aby šel a zabil ho? A co kdyby se k té samé informaci dostal člověk z osmnáctého století – bylo by správné, aby zavraždil svého současníka, který je zcela nevinný a proviní se jen tím, že jeho pra-pra-pravnuk vyvolá světovou válku?
Tomorrow and Tomorrow je možná ve svém obsahu předvídatelná, ale je provokující, nesmírně provokující.
The Hungry Eye (Robert Bloch, 1959)
Povídku Roberta Blocha ve sbírce The Unspeakable People jsem docela strhal, The Hungry Eye („Hladové oko“) ale musím pochválit: tohle už je vážně dobrá horrorová povídka z beatnického prostředí. Proč George, bratr hlavního hrdiny, naprosto nečekaně zavraždil svého kolegu? Vážně by s tím mohl mít něco společného meteor, jak se domnívá orientalista Dr. Shotwell?
Šestý odstavec naznačuje, že by mohl: „Nikdo už dnes nepoužívá fráze ‚je jako posedlý‘. Čím by mohl být posedlý? Ve dvacátém století už démoni nejsou. […] Žijeme v osvíceném věku, v racionálním, střízlivém světě plynových komor, továren na spalování lidí, hromadných masakrů, vědeckých mučících nástrojů a vodíkových bomb. Ale všechno má své logické vysvětlení, krutost a nelidskost žádného člověka vůči ostatním není dána démonickou posedlostí.“ Trvá ovšem hodně dlouho, než dojde na lámání chleba – ale pak to skutečně stojí za to!
Zajímavostí je i část, popisující historii „meteoru“ – je to asi to nejbližší k stylu Howardových horrorových příběhů, na co jsem zatím narazil. A jestli znáte povídky jako Rudé hřeby (Conan) nebo Holubi z pekel, dáte mi jistě za pravdu, že to je velmi dobré doporučení.
The Dark Room (Theodore Sturgeon, 1953)
The Dark Room („Temný pokoj“) je druhou horrorovou povídkou ve sbírce, a opět povídkou parádní. Zpočátku ovšem horrorově vůbec nevypadá, spíš jako nějaká tragická romance: Novinář Tom Conway se jako už mnohokrát zúčastnil párty u přítele Becka, tentokrát to ovšem dopadlo špatně: téměř na živo se stal svědkem toho, jak ho manželka Opie podvedla s nějakým cizincem. Postupem času se ale začne ukazovat, že kolem Beckových večírků je něco podivného – je velká spousta lidí, která se jich zúčastnila a provedla tam něco neuvěřitelného, hloupého, proti své povaze. Mohla by být Opie obětí podobného nutkání, které vedlo atomového špiona k prozrazení své identity agentovi CIA, nebo babičku píšící dětské pohádky k vytvoření neuvěřitelně oplzlé historky? Tomův šéf Hank, mimo jiné bratr Opie, si to aspoň myslí a pověřuje Toma, aby vypátral, o čem to celé je.
Víc prozrazovat nebudu, byla by to velká škoda. Každopádně bych každému, kdo vládne angličtinou, doporučil, aby si tuto povídku sehnal a přečetl – opravdu to stojí za to. Mimo jiné je to jedno z mála literárních děl, která do mého mozku vypálila frázi nebo slovní spojení, při které mi běhá mráz po zádech – vedle death throes (i při psaní se musím otřepat, ten kontext je prostě příšerný) z Sulphuric Acid („Kyselina sírová“, autorkou je Amelie Nothomb) se může Sturgeonova klíčová fráze směle zařadit: „(Mě nic nehrozí,) já jsem imunní.„
The Eternal Eve (John Wyndham, 1950)
The Eternal Eve („Věčná Eva“) byla důvodem, proč jsem sbírku Time Untamed kupoval, stejně jako byla takovým důvodem The Cathedral Crypt ze sbírky The Unspeakable People nebo The Living Lies z časopisu New World 2/1946. Předchozích šest kapitol mě přesvědčilo, že sbírka stojí za přečtení i sama o sobě. Je ale The Eternal Eve bonbónkem na dortu nebo prostě jen dalším z nákupů, které sice udělat musím (abych měl všechno), ale nemám z toho žádné potěšení (protože to nestojí za čtení)? Mám dobrou zprávu: je to spíš bonbónek na dortu.
Většina českých čtenářů má Wyndhama zařazeného jako autora katastrofických sci-fi, ve kterých se člověk nějakým vynálezem nebo nějakou hloupostí přivede na pokraj vyhubení a musí se pak těžce sbírat, aby tomu zabránil. Ve svých povídkách si ovšem spisovatel občas dovolil i více a zavýbal se tím, jak by to vypadalo, kdyby se lidstvo sebrat nedokázalo. O tom jsou poměrně známé povídky The Man From Beyond nebo No Place Like Earth a také The Eternal Eve. Prozrazovat nic nebudu, ona je ta pointa předvídatelná dost už tak, řeknu jen, že pokud vás zajímá, kam chodí tvůrci filmů jako Potomci lidí pro inspiraci, je toto povídka pro vás.
I’m Looking for „Jeff“ (Fritz Leiber, 1952)
Poslední povídkou sbírky je opět horrorová miniaturka I’m Looking for „Jeff“ („Hledám ‚Jeffa'“). Mě osobně příliš neoslovuje, protože duchařské záležitosti (ať už knížky nebo povídky) nemusím – připadají mi strašně primitivní a předvídatelné, neschopné vyvolat opravdový strach. Povídka o hledání Jeffa možná patří k tomu lepšímu, co z oboru znám, ale předchozí výhrady pro ni bohužel platí plnou měrou.
Celkově hodnotím Time Untamed velmi pozitivně – když si odmyslím „autorské“ sbírky (tvořené povídkami jednoho konkrétního autora), patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co jsem na poli sbírek zatím četl. Mrzí mě tematická neukotvenost, kdy spolu jednotlivé povídky nemají společného vůbec nic, ale možná právě to způsobilo, že se sbírka nikdy neunaví a vždy přináší čtenáři něco nového a zajímavého. Jediné, co mi opravdu chybí, je krátké úvodní slovo editora ke každé povídce – proč si ji vybral a věta nebo dvě ke kontextu jejího vzniku. Ale i tak jsem spokojen. Myslím, že málokterá sbírka by si titul „To nejlepší z …“ zasloužila více, než právě Time Untamed – který tuto sebechválu ani neobsahuje!
