The Unspeakable People (sbírka)

Za normálních okolností povídkové sbírky téměř nekupuji a nečtu, protože z nich vesměs mám stejný pocit jako ze soundtracků k Final Fantasy – několik málo perel zahrabaných v obrovských hromadách sena. Výjimkou jsou sbírky povídek mých oblíbených autorů, případně sbírky, ve kterých je od mých oblíbených autorů třeba jen jedna povídka, která se ale nedá sehnat nikde jinde. To je zrovna případ The Unspeakable People, kterou jsem po dlouhá léta sháněl z jednoho prostého důvodu – obsahovala jednu ze tří tehdy dosud chybějících povídek Johna Wyndhama (Den trifidů, Kukly), The Cathedral Crypt. K mému velkému překvapení ale za přečtení stojí skoro všechny povídky ve sbírce – což je něco, s čím jsem se dosud nesetkal.

Drobná upoutávka pro ty, které moje „čtenářské deníky“ nezajímají: asi třetině povídek už propadla copyrightová ochrana a uvnitř článku je naleznete ke stažení. V blízké budoucnosti na nich také demonstruji technickou korekturu OCR, jak jsem sliboval ve článku Šablona pro e-knihu v HTML.

The Unspeakable People

Než se pustím do seznamu povídek, několik slov ke sbírce jako celku. Editorem, který povídky do sbírky vybral a sepsal k nim krátké úvody, byl Peter Haining, britský novinář, který za svoji kariéru vytvořil takových kompilací skoro sedmdesát, ze všech možných oblastí sci-fi, fantasy a horroru. Často své antologie skládal kolem nějakého ústředního motivu, ať už šlo o horrorové monstrum (Werewolf: Horror Stories of the Man Beast, Vampire, Zombie) nebo něco jiného, co zvolené povídky spojovalo (Tales of Dungeons and Dragons, The Hollywood Nightmare). The Unspeakable People se trochu vymyká tím, že těch spojovacích prvků má několik, vzájemně nesouvisejících, a prezentované povídky by se tak daly klidně rozdělit do tří samostatných ucelených knih.

Na prvním místě jsou povídky, které ve své době čtenářskou obec šokovaly tím, jak strašlivé, odpudivé nebo nepředstavitelné věci popisovaly. Řada povídek proto měla problémy s publikací, a to nejen v temném osmnáctém století, ale klidně i těsně před polovinou dvacátého století, jak dokládá případ povídky Bianca’s Hands – napsaná v roce 1939 Theodore Sturgeonem a vytrvale odmítaná editory časopisů jako příliš odpudivá (jak Haining píše, jeden potenciální agent se jí odmítl zabývat s tím, že „nechce být jakkoliv spojován s touto povídkou ani jejím autorem“). Problém je, že šoková hodnota těchto povídek už z dnešního pohledu skoro vyprchala, zvlášť pokud se pohybujete i v oblasti filmového horroru a pojmy jako „japan shock“ nebo „italské kanibalské filmy“ vám nejsou neznámé – mnoho z toho, co se před 70-80 lety mohlo jevit jako nechutné, už se pomalu ani nedostane do zpráv, jak je to „obyčejné“.

Druhým výrazným motivem je obskurnost autora. Řada povídek byla do sbírky vybrána prostě proto, že její autor sice byl ve své době zajímavým, ale dnes už si na něj nikdo nepamatuje. Za sebe musím říct, že ve většině případů mi to zapomenutí připadá naprosto oprávněné – většina povídek tohoto typu mi naprosto nemá co říct, a i kdyby třeba určitý potenciál měly, provedení ho vesměs zatlačuje do nezajímavosti.

Poslední spojující linii tvoří vzpomínky editora na povídky, které ho ovlivnily v jeho mládí, v době, kdy hltal pulpové časopisy typu Weird Tales. Vesměs tak jde o povídky, které možná nebyly a nejsou stoprocentně šokující, ale mají určitý náboj, který v nich vydržel i po všech těch letech od napsání. Pro mě tvoří to nejlepší, co se ve sbírce vyskytuje.

A nyní k jednotlivým povídkám.

The Monk (Matthew Gregory Lewis, 1796)

The Monk (Mnich) vlastně není povídka – svým rozsahem jde přinejmenším o novelu. Pohybuje se na rozhraní mezi romancí a horrorem a zabývá se tematikou čarodějnictví, satanství, obscénních sexuálních praktik, vražd a dalších veselých kratochvílí. Hlavním hrdinou je mladý mnich Antonio, který se nechá svést satanistkou Matildou a v jejím vleku vykonává celou řadu společensky nepřijatelných praktik od znásilnění a incestu přes uctívání ďábla až k masovým vraždám. Do The Unspeakable People se – zřejmě kvůli rozsahu – dostala jenom závěrečná část novely, začínající v okamžiku, kdy už je Antonio ve spárech inkvizice a začíná se hrát o to, jestli bude Antoniova duše osvobozena (prostřednictvím mučení, kterým si projde jeho tělo), nebo jestli se definitivně oddá ďáblovi. Tato tematika byla už mnohokrát zpracována v nejrůznějších podobách, Lewisova verze vůbec nepatří k těm nejhorším. Spíš naopak. Možná je trochu zdlouhavá a její překvapující zvraty dnes už nikoho nepřekvapí, ale čte se dobře – těžko si představit lepší doporučení než to, že po přečtení tohoto úryvku mám rozhodně v plánu podívat se i po plné verzi.

The Raven (Edgar Allan Poe, 1845)

Báseň The Raven (Havran) je i u nás velmi dobře známá, proto nemá cenu, abych ji nějak popisoval. Řeknu jenom jednu věc: Jakkoliv mě poezie vesměs nechává chladným a ani česká verze Havrana mě moc neuchvátila, originál mě naprosto fascinuje svým rytmem.

The Bird Woman (Henry Spicer, 1863)

The Bird Woman (Ptačí žena) je ukázkový příklad toho, že kdysi existující šoková hodnota zdaleka nezaručuje, že si povídka uchová působivost i v pozdější době. Povídka je to kratičká (jen pár stránek) a v podstatě všechno podstatné se dozvíte z jejího názvu – všechno ostatní už je jenom omáčka, umožňující autorovi popsat banální příhodu v šestnácti odstavcích místo šestnácti slov. Nenapadá mě jiný důvod, proč The Bird Woman číst, než jako historickou kuriozitu dokazující, že i ve Viktoriánské Anglii plné skutečně děsivých realistických románů vznikaly fantastické (ve smyslu „vymyšlené“) horrory.

My Own Tale (Robert Hugh Benson, 1907)

Víceméně totéž, co jsem napsal o The Bird Woman, platí i pro My Own Tale (Můj vlastní příběh) – v podstatě triviální duchařská historka je dále pečlivě zbavována jakéhokoli náboje důsledným potlačováním všeho napínavého a tajemného, až zůstane jen holá kost. Opět jde jen o historickou kuriozitu – autorem je poměrně vysoce postavený církevní hodnostář.

Williamson (Henry S. Whitehead, 1910)

Popisovat Williamsona by znamenalo dopouštět se značného spoilerování, takže to neudělám a nechám vás, ať si povídku přečtete sami. Prozradím jen, že ač je povídka pro dnešního čtenáře spíš úsměvná (a taky trochu smutná, chudák Williamson), zachycená tematika docela dobře vysvětluje, proč se ji přes třicet let nikdo neodvážil vydat.

A Thing of Beauty (Wallace West, 1920)

A Thing of Beauty (Nádherná věc) je první povídkou ve sbírce, kterou lze i dnes bez přehánění označit za drsný horror. Už samotné prostředí naznačuje, že tentokrát nepůjde o čtení pro slabé nátury: Děj se odehrává na jedné zapadlé lékařské fakultě a hlavním hrdinou je John Short, starý hrbáč bez přátel, který má na starosti vytápění budov a správu univerzitní márnice se sbírkou budoucích cvičných objektů pro studenty patologie. Ale jednoho dne i do jeho temného života dopadne paprsek světla – jedním z jeho hostů v márnici se stane tělo krásné neznámé… Doba do první publikace: 43 let.

The Outsider (Howard Phillips Lovecraft, 1921)

Co by to bylo za horrorovou sbírku, kdyby se v ní neobjevil nějaký ten Lovecraft! The Outsider je tak říkajíc „first-person horror“, který opět není dobré popisovat kvůli spoilerům. Stejně už ho možná řada z vás zná, když ne v literární podobě tak ve filmovém zpracování.

The Loved Dead (Clifford Martin Eddy a H.P.Lovecraft, 1924)

Haining v úvodním povídání o The Loved Dead (Milovaní mrtví) varuje čtenáře, že by si toto významné dílo měl přečíst, ale měl by to dělat pomalu a v malých dávkách, aby ho netrefil šlak. To je možná trochu přehnané, ale je třeba připustit, že jde o dost drsnou povídku – ve vážném horroru je vždycky docela nepříjemné, když si čtete něco psané v první osobě z pohledu hlavního zloducha. Tedy aspoň předpokládám, že bezejmenný necromancer, který celý život zmírá a skutečně žije jen bezprostředně poté, co zrovna někoho brutálně zavraždil, není kladnou postavou…

The Copper Bowl (George Fielding Eliot, 1928)

The Copper Bowl (Měděná mísa) měla všechny předpoklady pro šokování čtenářů – když hlavní hrdina začíná v pozici bezmocného zajatce v rukou čínského zločince, který se nutně potřebuje dozvědět něco, co hrdina ví a nechce říct, nemůže to nikdy dopadnout dobře. Problém je jen v tom, že jsem se k Copper Bowl dostal o osdmdesát let pozdě, protože v mezidobí už motivy z povídky použil každý druhý a setkáme se s nimi i v dětských komiksech (pamatujete ještě Kometu?). Ale tohle bylo první použití daného motivu, tomu můžete věřit, i kdyby vás Orwell stokrát přesvědčoval.

The Feast in the Abbey (Robert Bloch, 1934)

Víceméně totéž co o The Copper Bowl platí i o The Feast in the Abbey (Hostina v opatství) – když se povídka nachází v horrorové sbírce, je jasné, že se nebudeme bavit o kuřeti s hranolkami. Čtenář – přinejmenším dnešní čtenář – hned od přečtení titulu ví, co bude následovat, a napínavost povídky spočívá právě v čekání, kdy už konečně dojde k té titulní hostině a kolik končetin po ní hrdinovi zbyde.

The Cathedral Crypt (John Wyndham, 1935)

Kvůli téhle povídce jsem knížku kupoval, takže ode mě nemůžete chtít, abych ji strhal. Ale objektivně vzato není The Cathedral Crypt (Krypta v katedrále) nic zvláštního, ani strašidelného, ani originálního. Ne že by to byla špatná povídka, ale v paměti neutkví. Prostě jednoduchý horrorový příběh, po kterém by ani pes neštěkl, kdybych nechtěl mít od Wyndhama úplně všechno. Také horrorové Vengeance by Proxy (Pomsta přes prostředníka) nebo Close Behind Him (Těsně za ním) ze sbírky The Best of John Wyndham jsou mnohem lepší.

The Graveyard Rats (Henry Kuttner, 1936)

Po nemastné neslané The Cathedral Crypt se ovšem dostáváme k The Graveyard Rats (Krysy na hřbitově nebo možná spíš Hřbitovní krysy), jednomu z vrcholů sbírky. Starý Masson, správce hřbitova v čarodějnickém Salemu, hned připomene Johna Shorta z A Thing of Beauty, ale Masson je úplně jiný chlapík – jemu samotářská práce nevadí, už proto, že ho tak nikdo neruší při vytloukání zlatých zubů z čerstvě pohřbených. Jedinou starost mu dělají krysy, které mu čas od času ty nejlepší mrtvoly doslova před nosem seberou a odtáhnou si je do svých nor. Až se Masson jednou naštve a vydá se do temných chodeb za svým majetkem… Tvrzení, jak je něco nej, jsou vždycky ošidná, ale musím připustit, že na „nepochybně jedna z půltuctu nejděsivějších povídek v literatuře, veškeré literatuře“ (Sam Moskowitz), něco je.

Bianca’s Hands (Theodore Sturgeon, 1939)

„Není dokonalejší nástroj než lidská ruka,“ četl jsem kdysi v jakési knize. „A není ani děsivější nástroj,“ jako by se snažil říct Theodore Sturgeon v Bianca’s Hands (Biančiny ruce). Mě osobně povídka z větší části míjí, ale i tak v ní vnímám docela nepříjemné podtóny a vcelku chápu, proč si svět napřed musel zvyknout na hrůzy koncentračních táborů, než se povídka dočkala své první publikace.

The Head and the Feet (Cecil Scott Forester, 1940-45)

A když už mluvíme o druhé světové válce, proč k ní nepřibrat The Head and the Feet (Hlava a nohy), odehrávající se v koncentračním táboře. Hlavním „hrdinou“, pokud se toho slova dá použít, je „lékař“ (byl Mengele lékař?) Georg Schmidt, kterého jednoho dne jeho práce dožene a už nepustí. Závěrečnou pointu není těžké uhádnout, ale smutně ironická podoba, kterou jí autor vtělil, stojí za přečtení.

The Idol of the Flies (Jane Rice, 1942)

Četli jste v dětství Jirku postrach rodiny nebo Mikulášovy patálie? Tak to máte zhruba představu, jaký chlapeček je malý Pruitt z The Idol of the Flies (Muší totem) – ovšem s tím rozdílem, že tady nejde o humorné povídky ale horror, takže se Pruitt nezabývá ani tak rozbíjením oken jako spíš sháněním much (protože jeho vychovatelka má z much fobii a navíc blbě vidí a má ráda koláčky s rozinkami) nebo tyranizováním všech okolo, to vše s maskou andílka. Už po prvních stránkách jsem si říkal, že ta Inkvizice přeci jen nebyla špatný nápad…

A Night at a Cottage… (Richard Hughes, 1947)

Editor sám podotýká, že A Night at a Cottage (Noc v chatrči) vybral hlavně proto, že by byl hřích do horrorové sbírky nedat aspoň jeden klasický duchařský horror. Pokud jde o mě, klidně bych mu ten hřích odpustil, kdybych díky němu nemusel číst tuctovou a nezajímavou historku o duchovi (jako kdybych se měl zděsit už z toho, že jedna z postav je duch). Naštěstí je to jen pár stránek.

The Shape of Things (Ray Bradbury, 1948)

Že byste nečekali tak známé jméno v horrorové sbírce? Ale proč ne, i slavní sci-fi autoři museli nějak začínat, tak proč ne i horrorem? Tedy, on The Shape of Things (Tvar věcí – vím, že „překladatelský správnější“ by bylo něco jako „Jak se věci mají“, ale v tomto případě je doslovný překlad vhodnější) je spíš sci-fi a ne klasický horror, aspoň potud, dokud nepovažujete za horror samo o sobě, když se vám narodí dítě ve tvaru malé modré pyramidky.

Desire and the Black Masseur (Tennessee Williams, 1948)

Z Desire and the Black Masseur (Touha a černý masér) jsem trochu rozpolcený. Má nepochybně horrorové prvky a člověk se musí ptát, jestli ti dva němečtí úchylové, co se seznámili přes internet za účelem sežrání (jeden chtěl sežrat a druhý chtěl být sežrán), tuhle povídku četli nebo jestli na svůj nápad přišli sami od sebe. Ale mě povídka moc neoslovila a přišla mi docela rasistická.

The Coffin (Dennis Wheatley, 1956)

Pokračování tradice z The Monk – i The Coffin (Rakev) je jen útržek z delšího díla, konkrétně z The Ka of Gifford Hillary. Začíná kousek před koncem knihy (tedy aspoň doufám, celé dílo jsem nečetl), když se vypravěč probouzí v uzavřené rakvi. Teď je mu k užitku celoživotní děs z pohřbení zaživa, kvůli kterému si v poslední vůli vymínil, že v rakvi budou ponechány větrací otvory – díky tomu se neudusí ale může pěkně pomalu umírat chladem a žízní.

Mercy (Laurence James, 1967)

Po všech těch hrůzách něco příjemného na konec – povídka o hodnotě milosrdenství (Mercy). Po přečtení doufám, že pokud budu někdy milosrdenství potřebovat, nebude to od mírně imbecilního dítěte…

 

  • HAINING, Peter (ed.): The Unspeakable People. Manchester: Everest Books, 1969. 246 str. ISBN 0-903925-877.

Download

  • The Unspeakable People (2010-02-01, 46 KB). Anglicky, jen část sbírky – byly odstraněny všechny části, které ještě podléhají copyrightu.

Podobné příspěvky:

One Response to “The Unspeakable People (sbírka)”

  1. avatar ales napsal:

    Odeon kdysi vydal v jednom svazku sestnact ceskych prekladu Havrana, ale uz je to dost davno, takze jich mozna bude jeste o neco vic.

Leave a Reply

Themocracy iconWordPress Themes

css.php