Belá (Vysoké Tatry)
Letošní jaro je pro mě ve znamení vody – naplánovaných nebo uskutečněných mám až do začátku prázdnin celou řadu vodních akcí. Poslední víkend došlo k jedné z nich – zúčastnil jsem se zájezdu cestovní kanceláře Klíč na slovenskou řeku Belou, a to – pro mě premiérově – na raftech.
Zájezd trval celý víkend. Odjezd byl z Prahy v pátek o půlnoci, po celonoční jízdě jsme měli ráno v sedm dorazit na místo a pustit se na řeku. Ovšem člověk míní a příroda mění… Jestli byla jediná věc na celé výpravě nevychytaná, tak to byla doprava, a konkrétně řidiči: příjemní, hodní, ale svoje auto bych jim nesvěřil. Tolikrát chcípnutý motor jsem nezažil od své autoškoly, a místopřísežně prohlašuji, že až do soboty 8.5.2010 mě ani nenapadlo, že by někdo mohl zabloudit na dálnici… Zpáteční cesta navíc byla okořeněna poněkud bezhlavou jízdou a setkáním s celníky, kterým se nelíbil náš způsob placení mýta (o třetinu nižší, než by měl být). Citovat klasika („jeden stařík začal děkovat bohu, že jízdu přežil“) by bylo přeháněním, ale příjemný zážitek to nebyl. Všechno ostatní naštěstí bylo super.
Belá je horská říčka, která pramení ve Vysokých Tatrách a u Liptovského Hrádku se vlévá do Váhu. Sjíždět se dá od samé hranice národního parku kousek od vesnice Podbanské (od mostu na souřadnicích 49°7’25.38″N, 19°52’50.423″E) až za železniční most v Liptovském Hrádku (49°2’18.583″N, 19°42’47.664″E), celkem to je nějakých 25 km. Zhruba uprostřed, u Pribyliny, je další místo, kde se dá nasednout nebo vysednout (49°6’8.899″N, 19°48’36.669″E). A tam jsme také v sobotu začali.
Hned od začátku na mě Belá působila velmi pěkným dojmem – říčka vypadá velmi čistá (ale prý není, kvůli potkanům a chatovým osadám) a když jsme k ní přijeli, velice pěkně tekla – relativně teplé počasí a vydatné deště rozhodně pomohly. Každopádně je potřeba jezdit na jaře, když taje sníh.
Po nafouknutí raftů a základní instruktáži jsme se pustili do proudu. Hned po prvních metrech mě překvapilo, jak moc pomalé a neohrabané ty rafty jsou a jak moc práce dá, dostat je trochu do pohybu. Tedy, abych byl přesný – nepřekvapila mě na neohrabanost sama o sobě, to vím už z pozorování chudáků rafťáků na Vltavě, ale to, že donutit raft k nějakému pohybu je pěkná makačka i na dost rychlé vodě. Na druhou stranu se mi potvrdil dojem, že rafty jsou zcela nepotopitelné – v jednu chvíli jsme se zaklínili ve vrbičkách tak šikovně, že se raft celý dostal pod vodu, ale přesto se nepřevrátil a stačilo ho uvolnit a voda z něj zase postupně vytekla.
Svým vzhledem i chováním mi Belá velice připomněla rakouskou Salzu a také trochu začátek Botiče. Salze se podobá tím, že po celé své délce plyne v peřejích a prakticky na ní nenajdete místečko, kde by se voda trochu zklidnila; rozdíly jsou jen v tom, jak vysoké a jak na sebe nahuštěné ty vlny jsou, ale můžete se spolehnout, že budou úplně všude. Pocit bezpečí na raftu sice trochu ubírá adrenalinu, ale stejně to je super zážitek. Na Botič jsem si zase u Belé vzpomněl proto, že se řeka pořád pěkně klikatí, neplyne víceméně rovně jako Salza. A ještě na jednu řeku jsem si vzpoměl – Belá mi připoměla chorvatskou Mrežnici tím, jak se – aspoň v její horní části – vyhýbá vesnicím, silnicím a dalším lidským dílům a dovoluje vám propadnout iluzi, že široko daleko není ani človíčka (u Mrežnice to ovšem není iluze, ale skutečnost).
Po sjetí dolní poloviny řeky jsme se vydali ještě na polovinu horní. Byla také velice pěkná, o to víc, že neprotéká žádnou obcí ani se jí nepřibližuje. Navíc byla citelně rychlejší a tedy adrenalinovější. Mrzí mě jedině, že utekla tak strašně rychle 🙁
Přenocovali jsme v osadě? hotelu? táboře? Koliba (49°8’32.261″N, 19°41’46.164″E, kousek od Žiaru), moc pěkné samoty v lese těsně pod hranicí Tatranského národního parku. Ubytování je v dvou až pětilůžkových pokojích s vlastním sociálním vybavením v několika krásných dřevěných chatkách, za cenu (podle ceníku) 12 Euro za osobu. Myslím, že až si příště pojedu na Belou po vlastní ose (pokud mezitím ochránci přírody nedosáhnou svého a řeku neznepřístupní), nebudu hledat alternativy a zamířím opět do Koliby.
Druhý den voda poněkud poklesla, takže jsme se rozhodli zopakovat si spodní polovinu řeky, které přeci jenom pomáhá několik přítoků. Opět to bylo velice hezké a příjemné, o to víc, že už jsme se s rafty trochu sžili a i o tom, co nás čeká na řece, jsme měli určitou představu. Mrzí mě jedině, že jsme řeku sjeli jen jednou a pak už se vydali na zpáteční cestu do Prahy – jsem si jistý, že s trochou dobré vůle bychom do volného času nacpali ještě jeden sjezd (a do soboty by se taky vešly tři místo jen dvou).
S CK Klíč jsem byl zatím na dvou zájezdech (teď Belá, a před dvěma roky chorvatské a slovinské řeky známé ze zfilmovaných Mayovek), a oba se mi velice líbily – mimo jiné proto, že Klíč vesměs jezdí do poměrně neznámých oblastí (poznámka pro budoucnost: loňské fotky z řek v Albánii vypadaly fakt pěkně, tam se musím časem také podívat). Obrovským plusem je to, že z nich nemám pocit jako z turistické výpravy s klasickou cestovkou – mnohem víc mi připomínají putovní tábory z dětských let. Je fakt, že Klíč není zrovna nejlevnější, za stejné peníze by se dala pořídit podstatně luxusnější dovolená někde u moře, ale já dám vždycky přednost řece před mořem… Nashle za pár týdnů na Ennsu!