Jizera 2011
Vodácká sezóna 2011 začala pro mě 2. dubna na řece Jizeře, opět s CK Klíč. Sjížděný úsek měl jen asi 8 kilometrů, ale vzhledem ke slušnému průtoku (20 m3/s) a hodně náročnému terénu (WW III-IV) to skutečně stálo za to!
Fotky bohužel tentokrát nemám, nějak mi nezbýval prostor ani síly na to, abych se snažil vyhrabat foťák. Podívejte se na „oficiální“.
Jizera se běžně jezdí z Mýta (50°45’47.54″N, 15°23’47.932″E), ale jak jsem se dozvěděl, úsek kolem ostrova Hrůzy je natolik obtížný a i nebezpečný, že ho Klíč s turisty nejezdí. Takže jsme se na vodu pustili o něco dále po proudu, kde už ten nejdivočejší úsek skončil a je tam docela dobrý přístup k vodě (k silnici se na 50°45’14.574″N, 15°24’28.175″E napojuje lesní cesta, kde se dá na chvilku zastavit a sundat lodě; o pár metrů směrem k Jablonci nad Jizerou je pak v zatáčce stezka k řece).
Nejtěžší úsek řeky jsme sice vynechali, ale přesto vypadala voda hodně výhružně – úzké koryto, rychlý proud a spousta kamenů, mezi kterými je třeba se proplétat. Ještě výhružněji pak na mě působilo to, že jsem se teprve na místě dozvěděl, že nemám zaplacené místo posádky raftu, jak jsem předpokládal (i tento sjezd jsem dostal jako dárek), ale pozici kormidelníka na dvoumístném Yukonu – a to v singlu. Moje pocity by se v tu chvíli daly shrnout do výkřiku „a sakra!“.
Nemohu říci, že by mi první okamžiky sjezdu dodaly na sebedůvěře: po pětiměsíční přestávce jsem se na lodi zrovna stabilně necítil, nemluvě o tom, že Yukon mi připadal, že na náklony reaguje až příliš aktivně. Zkrátka a dobře, už během prvního sta metrů jsem si zažil několik perných chvilek a za to, že jsem se nevyklopil, může spíš náhoda než schopnosti.
Takové štěstí neměl druhý ze čtyř Yukonů, který se na prvním půlkilometru cvaknul třikrát, než to posádka vzdala a přesedla do raftu.
Sjezd dost divoké řeky v singlu na nafukovací lodi pro mě byl úplně novou zkušeností: Singluji celkem dost, divokou vodu (ovšem jen do WW III) jako kormidelník také celkem zvládám, ale dohromady jsem to ještě nezkoušel – zatím to byl vždy buď singl na jednoduché vodě, nebo těžší voda ve dvou. Ale celkem to šlo; potvrdil jsem si dojem, že lehká špička je super kvůli jednoduššímu zatáčení a snadnějšímu projíždění válců, na druhou stranu se vyskytla řada situací, ve kterých by se mi háček zatraceně hodil – nebylo toho zrovna málo, co jsem musel jet pozadu, protože jsem se nechal stočit až příliš a pak to neuměl dost rychle vyrovnat…
Na úseku do Jablonce nad Jizerou jsou kromě prakticky non-stop peřejí WW II až WW IV i dva jezy. Při pohledu shora se mi vůbec nelíbily a byl jsem dost na vážkách, jestli je jet (ono pokud bych měl jistotu, že všechno půjde dobře, tak na nich nebylo nic hrozného, ale fakt se mi nelíbila představa, že něco zblbnu a skončím ve válci pod nimi), ale nakonec je jeli všichni a bez problémů. V každém případě ale, kdybych kolem sebe neměl partu lidí, z nichž mnozí měli značné zkušenosti se záchranou, tak do toho nejdu. Lepší být zbytečně ustrašený než předčasně mrtvý.
Po skončení plavby v kempu Zátiší v Jablonci nad Jizerou jsme ještě chvíli popovídali o dalších akcích, což mě těžce nalomilo na Albánské řeky na Yukonech. Nevím, jestli to letos vyjde, ale moc by se mi to líbilo. Ale i kdyby ne, určitě bych rád teď na jaře projel ještě několik dalších řek: přeci jenom je to něco úplně jiného, než v létě, kdy je sjízdných jen několik málo řek a ty jsou přeplněné vodáky a zejména „vodáky“; takhle na jaře je všude úplně prázdno a díky tání sněhu se dají jet i řeky, kde je v létě vody sotva po kotníky. (Z teploty nemusíte mít strach, sněhu už na březích zbývá jen málo a zatím všechny řeky, ve kterých jsem se koupal, měly víc než nula stupňů…)
