Rafting na Iselu (Rakousko)
Minulý víkend jsem strávil opět s CK Klíč na vodě, tentokrát na rakouské řece Isel. Po slovenské Belé to pro mě byl druhý pokus na raftech a opět se vydařil, i když Isel vypadá úplně jinak než Belá.
Isel je ledovcová řeka v Tauernských Alpách. Splouvali jsme ji v úseku Huben – Ainet, který prý je tím nejlepším, co nabízí; úsek pod Ainetem už je příliš krotký, úsek nad Hubenem sice ze silnice vypadá vcelku v pohodě, ale obsahuje místa nesjízdná, na kterých se každý rok nějaký odvážlivec (resp. pitomec) utopí. Splouvaný úsek měří nějakých 12 kilometrů a nabízí white-water stupně od WW4 (na horním úseku těsně nad Hubenem) po WW2 (dolní úsek u Ainetu).
Narozdíl od Belé, která se neustále kroutí, je Isel skoro jako podle pravítka, jen s občasnými mírnými zatáčkami. Teče ale docela rychle, aspoň v tomto ročním období, a vyznačuje se tím, že na něm téměř nepřestávají větší nebo menší peřeje; občas se řeka trochu uklidní (řekněme zhruba na úroveň Vltavy pod Vyšším Brodem), ale nenachází se na ní snad ani jediné hladké místo. Ze silnice, a ostatně i z fotografií, to tolik nevypadá, protože ty peřeje vypadají nějak menší, ale když dojde na to, sedět v raftu a potýkat se s nimi, je to dost adrenalinová jízda.
Na Iselu jsem si ověřil svůj dojem z Belé, že raft snese skoro všechno – místa, kde bych se na plastové kanoi nebo i na kajaku dávno vyklopil, a i na dost stabilní Barace nebo Orinoku si dával zatracený pozor, raft přejede skoro i bez pomoci posádky. Dělat uprostřed WW3 peřejí hodiny si klidně může dovolit i začátečnická posádka, pokud má dobrého kormidelníka. Docela by mě ale zajímalo, jak by se Isel jel třeba právě na té Barace – připadalo mi, že by to neměl být větší problém, ale realita je vždycky trochu záludnější než fantazie…
Na druhou stranu se na Iselu ukázalo, že i raft jde s trochou píle a nešikovnosti vyklopit – dokonce k tomu ani není potřeba žádné zvláštní námahy, stačí ve vhodném místě udělat špatný náklon a už to jede. Naštěstí jsme chytli opravdu pěkné počasí a i voda měla příjemných 6-7 stupňů, takže těch pár set metrů, co jsme si mohli nacvičovat poučky o splouvání divoké řeky bez lodi, jistě nikomu nevadilo.
Jestli mi na víkendových vodáckých zájezdech něco vadí, je to to, že vlastní jízda po vodě obvykle zabírá tu nejkratší část celého zájezdu. Bylo to tak pokaždé, když jsem byl na Salze, bylo to tak na Belé, na rozličných českých řekách i teď na Iselu – ten úsek jsme si za dva dny sjeli jen třikrát :-(. Bylo to super, nepochybně, a bylo to i dost fyzicky náročné, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jednu jízdu navíc v sobotu a jednu další v neděli bychom ještě zvládli. Zkušení průvodci říkají, že ty tři jízdy jsou až až a jakákoliv další by už nás nebavila, ale stejně mě ten skromný počet jízd mrzí. Budu to muset někdy vyzkoušet.
Na Iselu to ale nebude. Je to dané tím, že Isel je z našich krajů strašně daleko: Vesnice Ainet, ve které končí nejzajímavější úsek Iselu a ve které jsme tábořili, leží asi 100 km na jih od Salzburgu a cesta tam trvá z Prahy nějakých 8-9 hodin (plánovač trasy na Seznamu říká 7 a půl hodiny, ale to je optimální případ, kterého se sotva podaří dosáhnout). Dojet si tam jen tak na víkend po vlastní ose je jen obtížně realizovatelné, zvlášť pokud chcete mít síly i čas na nějakou vodáckou akci. Na druhou stranu, na delší dobu už je těch 12 sjízdných kilometrů málo.
Přesto si dovedu takový týden dovolené v okolí Ainetu představit. Raftování totiž není jedinou dostupnou atrakcí. Iselské údolí disponuje také pěknými cyklostezkami, na horských potocích je provozován canyoning a jsou i další sportovní možnosti – kemp v Ainetu má například vlastní opičí dráhu. A když si budete chtít od sportu odpočinout, je zde nádherná příroda (nenechte si ujít Lebensraum Wasserfall, vodopád ležící hned vedle silnice z Hubenu do Kals am Grossglockner, asi 5 km od Hubenu; místo poznáte podle parkoviště).
Celkově hodnotím víkend na Iselu jako velmi vydařený a mohu ho jen doporučit. (Už si připadám jako reklamní agent Klíče, ale co mám dělat, když zatím všechny akce byly super?)
Tak to si měl štěstí. Já byl raftovat před cca 8 lety s jednou cestovkou (nechám si jméno pro sebe) a ještě čtyřmi kamarády v Itálii na Eisacku a Noce. Eisack nádhera, ale Noce se „nepovedla“. Přes řeku byla postavena provizorní silnice pro stavební stroje a pod silnicí byly položeny trubky, aby tam mohla jít voda. No a my jsme těmi trubkami projeli. Přes hráz, vrchem, netekla ani kapka, všechno šlo spodem a trubky samozřejmě nebyly vidět. To byl adrenalin, když jsme narazili na hráz, vyklopili se a jeden kluk za druhým mizel pod vodou. Trubkou jsme projeli čtyři, jeden kamarád a rafťák na kormidle se stačili zachytit a vylézt na hráz. Nikomu se nic nestalo, jen jsme byli hrozně pomlácený od kamenů dole pod hrází, než jsme se dostali ke břehu.
Stalo se to proto, že náš kormidelník byl mladý kluk, který u cestovky začínal, starý mazáci z cestovky mu nic neřekli a náš raft se trochu opozdil za ostatními při odchodu z campu. Zatím, co všichni před námi šli kus cesty s rafty v ruce až pod hráz (věděli o ní) a tam začínali, my jsme šli asi 300m nad hráz (náš kormidelník o ní nevěděl). Nikdo u vody nebyl a tak jsme mysleli, že je musíme dohonit. Těch 300m za zatáčkou byla takové divočina, jakou jsem ještě nejel, a skončila hrází. Nebylo se kde zachytit a tak jsme do ní najeli. A pak nás voda spolkla.
Měli jsme kliku, v podstatě to skončilo modřinama a zvýšeným adrenalinem. Blbej pocit byl akorát tak 50m před hrází (neviděli jsme přes ni) a pak celé vyklápění (sakra, on zmizel i s vestou a už nevyplaval, kde je?) i když proběhlo během několika vteřin.
Cestovku jsme nechali na pokoji. Zpětně jsme se dozvěděli, že část mazáků se chtěla od cestovky odtrhnout, založit svojí a vzít si sebou i databázi zákazníků. Ti mladí, co je měli nahradit, toho moc nevěděli a staří si informace ochraňovali a nic jim neříkali. No a my jako zákazníci jsme zapadli mezi dvě kola a byli semleti.
Takže stále platí být ve správný čas na správném místě a hlavně mít štěstí. 😉