Vltava v Loučovicích 2011
Dobré věci chodí podle pohádek po trojicích, a mě se to letos v létě opravdu splnilo – poslední tři víkendy nežiju ničím jiným než divokou vodou. Po rakousko-slovinské trojkombinaci Möll, Soča, Isel a švýcarském duu Vorderrhein a Inn přišla nyní řada i na české řeky – konkrétně na úsek Vltavy v Loučovicích, který jsem si loni sjel na raftu a od té doby se těšil, jak ho zkusím na dvoumístné kánoi. Rok se s rokem sešel a podařilo se.
Nad tím, jaká je Vltava v Loučovicích super zážitek, jsem se rozplýval už před rokem, takže nebudu zbytečně opakovat už jednou napsané. Dodám jen, že i s ročním odstupem a po zkušenosti s několika nádhernými řekami je tento úsek Vltavy skutečným bonbónkem, který rozhodně stojí za to. Jen musím upozornit na něco, čeho jsem si loni v prvotním opojení skoro nevšiml: Vltava v této oblasti rozhodně není čistá řeka, podobá se spíš pražským stokám Botiči a Rokytce, akorát má výraznější vůni i chuť (ne že bych to snad pil dobrovolně, ale při koupání [oba pražské potoky] a velkých vlnách [Vltava] si toho nejde nevšimnout).
Překvapivým problémem pro splutí se ukázalo získání lodi. Nečekal jsem to – po celých Jižních Čechách pomalu není pro půjčovny lodí kam plivnout, ale sehnat WW4-kovou kánoi pro tento úsek je poměrně obtížné: velká většina tamních půjčoven buď Baraky nebo Ria nemá, případně je pro úsek mezi Lipny nepůjčuje. Rád bych na tomto místě poděkoval Českobudějovické půjčovně Votus, která mě vším potřebným zásobila a – na rozdíl od pražských půjčoven, které by jinak také vyhověly – to udělala na dobré oči a nechtěla ode mě žádnou zálohu (to jsou dneska lidi…). U Vyšebrodských půjčoven si dělám černý puntík.
Co se týče sjízdnosti na Barace: Jde to. Celý „turistický úsek“ (od konce závodu do konce Loučovic) jsem jel dvakrát – poprvé ve dvojici, podruhé v singlu. První sjezd byl vcelku pohodový, včetně čtyřkového úseku na konci, jen jsem měl pocit, že všechno musím oddřít sám a háčka mám jen pro ozdobu. To byl ale jen pocit, jak jsem si ověřil při druhé jízdě – normálně se v singlu cítím o dost jistější než ve dvojici, v Loučovicích to ale bylo naopak, a to sakra výrazně: dost často jsem měl velké problémy donutit loď, aby jela, kam chci. Ve výsledku jsem několik úseků splouval pozadu, protože jsem některou vlnu nabral šikmo a ne rovně, a to včetně nejtěžšího úseku na konci. Beru si z toho ponaučení, že zrovna tenhle úsek Vltavy je jednou z výjimek, kde se háček moc a moc hodí.
Dobrá zpráva je, že se mi potvrdil dojem z minulého roku, že – pokud oželím eleganci – na správném kormidlování až tak nezáleží. Proud si skutečně loď stáhne, kam potřebuje, i bez pomoci kormidelníka, a ani kamenů není třeba se tolik bát, protože je všude kolem nich tolik vody a tak silný proud, že se do nich dá narazit jen mimořádně obtížně. Jen je potřeba pořádně udržovat rovnováhu a nenechat se překlopit vlnami, ani když na ně najíždím bokem. A samozřejmě si dát pozor na betonové sloupy v závěrečném úseku vlevo.
Každopádně mi tento sjezd trochu srazil hřebínek, pokud se jedná o úmysl projet si někdy pod Čertovou stěnou. Pořád bych to rád někdy zkusil, ale říkám si, že bych si měl ještě pár let trénovat „obyčejnou“ divokou vodu, než o tom začnu vážně uvažovat.
Ale stejně, projet tohle, to prostě musí být nádhera!
