At the Gates of Darkness (Raymond E. Feist)
Zatímco u nás v ČR se příští měsíc chystá vyjít první díl Demonwar ságy starého známého grafomana Raymonda Feista (Zdroj, bleskovka 8.4.), v daleké cizině už vyšel druhý díl nazvaný At the Gates of Darkness („Před branami Temnoty“). Pokud vás zajímá, jak si kniha stojí ve srovnání s ostatními díly ze světa Midkemie – a jestli je lepší než IMHO dost špatný první díl (recenze), pokračujte ve čtení.
Při popisování druhých a dalších knih ze sérií, které u nás ještě nestihly vyjít, si člověk musí dávat pozor, aby zbytečně neprozrazoval pointy předchozích dílů, protože i ty na tuzemského čtenáře teprve čekají. Feist mi to naštěstí u Demonwar ságy usnadnil tím, že první díl vcelku o ničem není a i ta trocha děje, co se stihla rozvinout, nebyla nijak ukončena. Stále tedy platí ten základní popis, který jsem uváděl u Rides a Dread Legion: Midkemie opět jednou čelí hrozbě útoku dvou nepřátelských armád – armády démonů a armády extrémně mocných hvězdných elfů, kteří před démony prchají a cítí, že na Midkemii, starodávný domov všeho elfstva, mají přirozený nárok. Jinými slovy, děje se v podstatě to samé, o co šlo v celé Hadí sáze.
V At the Gates of Darkness jsou naštěstí hvězdní elfové zatlačeni do pozadí a na světlo se derou démoni samotní. Podíl na tom má nový zlý supermág, Belasco, o kterém se čtenář všechno důležité dozvěděl v prvním dílu ságy; proti němu stojí mágové z Konkláve stínů a celé hejno nových hrdinů, kteří přežili Temnou legii: Vyvolávač démonů Amirantha, odpadlí hvězdní elfové Gulamendis (také vyvolávač démonů) a Laromendis (iluzionista), kněžka Daly (zvané Štít slabých) Sandreena a nový Jimmy Ručka Jim Dasher.
Po nemastné neslané Konkláve stínů, obdobně nemastné neslané Darkwar sáze a dosti slabé Rides a Dread Legion jsem nebyl vůči At the Gates of Darkness nijak příznivě naladěn a hned první odstavce jako by tento pocit potvrzovaly – děj se vrací k opuštěné Keshanské pevnosti Tomb of the Hopeless (viz Vrazi v Krondoru), kde Jim Dasher (pravnuk Jimmyho Ručky a mimo jiné současně Spravedlivý muž a šéf královské tajné služby – to je mi ale náhoda) nachází nové sídlo fanatiků, kteří chtějí na Midkemii přivolat démony. Celá první kapitola úspěšně pokračuje v budování atmosféry znechucení z toho, že se už zase bude dít přesně to samé, co ve starších knihách, když najednou přijde zásadní zvrat – to všechno, od kultu smrti přes masové lidské oběti a vyvolávání démonů je jenom léčka na Konkláve. A hned je o poznání veseleji…
Relativně dobrý pocit – totiž, lepší než u Rides the Dread Legion -, který vyplynul z tohoto nečekaného odhalení, mi vydržel po celou knihu, přestože At the Gates of Darkness se dá vytknout takřka totožná sestava nedostatků jako prvnímu dílu: Děj skutečně není nijak zásadně originální, velkou většinu situací známe v mírně obměněné podobě tu z Hadí ságy, tu z Trhlinové války nebo z Krondoru. Postav je příliš mnoho (a příliš povrchních) na to, abych si k nim mohl vybudovat nějaký vztah. Opravdu špatně nesu, když se znovu a znovu vracejí dávno vyždímané postavy (Macrosi, dej už konečně pokoj! A těch inkarnací Jimmyho Ručky už také bylo víc, než je zdrávo), objekty (hmm, nový typ trhlin už už jsme tu dlouho neměli) a situace (to už je taková Feistova úchylka, že jednou za čas prostě potřebuje udělat zvrat, který všechny dosavadní skutečnosti postaví na hlavu; ale je třeba přiznat, že se aspoň vyhýbá kontradikcím už dříve napsaného). Stále upadá Feistův vypravěčský styl, kdy se naprosto nečekaně objevují opakovaná slova a věty na místech, kde autor dříve oplýval vhodnými synonymy. Už typickým se pro Feistovu novější tvorbu stává, že na konci knihy vlastně nic zásadního vyřešeno není a se závěrem se čeká až na další knihu – u At the Gates of Darkness je to obzvlášť pikantní v tom, že to je poslední díl ságy a následovat bude sága úplně nová.
Mezi pozitiva bych tentokrát zařadil zejména temné síly – Belasco v první kapitole ukázal, že bude pro Konkláve důstojným protivníkem, a tento první dojem později potvrdil. Dozvíme se také něco víc o démonech a na povrch vypluje další trocha špíny o Sidim. Rozhodně je zajímavý finální souboj a jeho rozuzlení, které se konečně po dlouhé době vymyká z tradičního pojetí „temný mág už už dosáhne svého, ale Pug a spol. v poslední chvíli zasáhnou a zachrání svět“ a přibližuje se Imperiálnímu způsobu řešení „hrubá síla není všechno“.
Berte ovšem na vědomí, že všechna tato pozitiva se vztahují na srovnání s prvním dílem Demonwar ságy a celou Darkwar ságou. Když se At the Gates of Darkness posadí do kontextu celé Feistovy tvorby a srovnají se s předchozími díly, jde zcela nepochybně o knihu podprůměrnou – Trhlinovou válku a Impérium nemá ani na dohled, Hadí sága je o několik set procent lepší a i všeobecně kritizované Legendy a Krondor tuto knihu o poznání převyšují.
Celkově mám pocit, že ač je druhý díl Demonwar ságy místy docela zajímavý, platí pro něj totéž, co jsem napsal už u Rides a Dread Legion (a co prakticky stejně platí i o Konkláve stínů a Darkwar sáze): kdybych ho nečetl vůbec, vlastně bych o nic nepřišel. Prostě bych na začátku Chaoswar ságy chvíli plaval v tom, kdo to jsou hvězdní elfové a co jsou zač Amirantha, Laromendis a Gulamendis, ale po pár kapitolách by se to srovnalo. Určité zlepšení proti předchozímu dílu však přeci jenom vzbuzuje opatrný optimismus, že jsme se odrazili ode dna a další knihy opět budou stát za přečtení.
